lupráce
Kdy jste se rozhodl, že v následující sezoně už Háje nepovedete?
Bavil jsem se o tom s vedením klubu už před rokem. Tenkrát jsem slíbil, že ještě odtrénuju rok s tím, ať si shánějí náhradu. Dlouho dopředu bylo jasné, že mě čeká poslední sezona.
Proč vlastně končíte?
Mám to na Háje dvacet kilometrů, jezdil jsem tam třikrát nebo čtyřikrát týdně od doby, co bylo synovi osm let. Teď je mu 26... Ale hlavní důvod byl, že pět let u jednoho týmu je až dost.
Přitom jste bral roli trenéra jen na rok, že?
Z roku záskoku bylo pět let. (usmívá se) První rok jsme se zachraňovali, pak jsme převážně končili na té naší deváté pozici s výjimkou předminulé sezony, kdy jsme byli sedmí. Jelikož to během té doby nějak fungovalo, nikdo mi nenaznačoval, že bych měl končit, áčko běželo a všichni byli spokojení. Jenže já si řekl, že to chce změnu. Člověk se okouká, i proto jsem v poslední době hodně využíval Radka Fediče, který po zranění kolena ještě nemohl tolik hrát. Často vedl tréninky právě on, byla to pro kluky obměna – aby dělali jiné věci, jiné srandy.
Před áčkem Hájů jste nikdy netrénoval. Jak se to před pěti lety vůbec seběhlo, že jste šel jako kouč do přeboru?
Končil trenér Petr Sýkora a hledala se náhrada. Já dělal na Hájích vedoucího u mládeže od přípravky až do dorostu a v áčku bylo asi šest kluků, kteří byli u nás v mančaftu, takže jsem to sledoval. Byl jsem oslovený a řekl jsem, že to zkusím. Jako trenér jsem oficiálně nikdy nebyl, ale hodně mi dalo, že jsem mohl stát na lavičce vedle Michala Bílka, který tady trénoval. Od něj jsem toho spoustu okoukal a pochytil.
Jaké bylo rozloučení v kabině?
Kluci už to věděli, měli na konci sezony velkou rozlučku, ale já na ní nebyl, protože jsem byl pryč. Obecně jsem na tyhle rozlučky nechodil. Říkal jsem hráčům, že si je chci pamatovat ze hřiště a kabiny jako slušné kluky. (směje se) Já jen přispěl na rozlučku do kasy.
Měl jste k hráčům nějakou řeč?
Podali jsme si ruce a něco si řekli. Známe se spoustu let, není potřeba dělat žádné velké proslovy. Všem jsem poděkoval, že to se mnou pět let vydrželi. Bral jsem to tak, že jsem byl víc jejich táta než trenér. (usmívá se) Oni na oplátku řekli, že na mou počest vyřadí dres číslo 16 a nikdo v něm nebude hrát.
Proč zrovna číslo 16?
Ani nevím, nikdy to nebylo moje číslo. Možná v něm nikdo nechtěl hrát, tak to padlo na šestnáctku.
Jak hodnotíte těch pět let, které jste strávil jako trenér Hájů?
Můj pohled na fotbal je známý, nepreferuju nějaké umístění, jestli skončíte třetí nebo sedmí, to je v podstatě jedno. Chtěli jsme se hlavně bavit fotbalem, což se nám, myslím, dařilo. Odnáším si dobrý pocit z toho, že za tu dobu přišli kluci z dorostu do áčka, o kterých se říkalo, že budou mít stěží na béčko a dnes hrají v základu přebor. Je to tím, že chodili poctivě trénovat, jsou v dobrém kolektivu. Dřív bylo v béčku deset starších kluků, dnes trénujeme áčko a béčko dohromady, celkem je to kolem 35 lidí, hráčů nad třicet je jen pár. A taky mě těšilo, že když bylo potřeba, mohlo se do béčka sáhnout a ti hráči to v přeboru zvládli. Byli jsme chválení za hezký kombinační fotbal, což člověka potěší. Když za mnou přišel jeden tatínek, co chodí na Háje dlouhé roky s tím, že se tak pěkný fotbal se na Hájích nikdy nehrál, to je moc příjemné.
V přeboru jste si udělal dobré jméno. Měl jste nějaké nabídky? Budete jako trenér někde pokračovat?
Nabídky jsem měl, ale ambice trénovat nemám. Tohle je můj trenérský konec. Na Háje se budu jezdit dívat, ale trénovat už nechci. Já nikdy neměl trenérské ambice, ani před pěti lety bych nevzal nic jiného než tuhle partu, s kterou jsem byl spjatý. Trénovat někoho jiného jinde? Určitě ne!
Radim Trusina