lupráce
Komunikace. Od trenérů často opakované slovo, které chtějí primárně po hráčích. Komunikace je základem každého vztahu, říká se. A jelikož fotbal je plný vztahů typu: trenér – hráč, trenér – vedení, hráč – hráč, trenér – rodič a další, rozebereme si v seriálu o mládeži komunikaci a její formy. V tomto díle se zaměříme na komunikaci neverbální. Dle výzkumu z konce 60.let pana Mehrabiana, amerického psychologa, má neverbální komunikace mnohonásobně vyšší význam, dopad, než komunikace verbální, tedy slova a jejich obsah.
Dokonce se tvrdí, že vliv slov na danou komunikaci je jen 7 %. Zbytek tvoří neverbální komunikace, ze 38 % je to tón hlasu, a z 55 % zbytek komunikace. Ano, i tón hlasu se považuje za neverbální (v jednodušším rozdělení) či paraverbální (ve „složitějším“ rozdělení) komunikaci. Do verbální komunikace patří primárně jazyk a řeč, tedy slova.
Tento obsáhlejší úvod má za cíl uvědomit si, do jaké míry v rámci komunikace hrají prim slova či jiné složky komunikace. Z neverbálky se dá hodně vyčíst, např. skleslá hlava při utkání je výstižná a netřeba slov. Kolikrát děti neumí situaci popsat verbálně, ale z řeči těla poznáme, jak se dané dítě může cítit, což nám může napomoci v komunikaci nejen s dětmi.
Co vše tedy mezi neverbální komunikaci patří? Pokud to uděláme jednodušší, můžeme sem zařadit výše zmíněný tón hlasu. Dále jsou to haptika – komunikace dotekem (např. podání ruky), mimika, gesta, postoj a proxemika (vzdálenost mezi komunikujícími). Neverbálka probíhá po celý den, i když spíme a většinou je na úrovni nevědomí, tedy naše tělo reaguje automaticky na danou situaci v rámci svých vzorců chování.
Nezáleží jen na tom, co říkáme, ale také, jak to říkáme
Tón hlasu, akustika, ovlivňuje přenos konkrétní informace. Je odrazem našeho vnitřního stavu. Poznáme to například tak, že když se dotyčný bojí, mluví potichu. Zpráva: „Měl bych více střílet“, je obsahově stejná, ale tónem hlasu dáváme najevo, jak to myslíme. Hráč může informaci říct nahlas, z čehož můžeme vyvodit, že došel k uvědomění a říká to sebevědomě či právě třeba potichu, protože se může obávat reakce okolí nebo si není jistý odpovědí.
Tímto zvukovým podnětem dostává okolí signál, jaký je vnitřní stav jedince a záleží, jak se s tím bude pracovat dále. Ale aniž bychom se zabývali otázkou proč, můžeme vidět, slyšet, vnímat, jak se daný hráč cítí.
Na intonaci, akustice záleží například i u ironie, která je běžným jevem v dospělé společnosti. Pozor, menší děti nejsou schopné rozpoznat ironii a často v ní mají zmatek. Uvádí se, že děti chápou ironii ve věku 8–10 let. Každý má tu hranici jinde a záleží i na tom, do jaké míry se s ironií setkal doma či ve škol(c)e, ale děti ve věku okolo 6 let nemusí ironii chápat. Některé studie uvádí, že i děti ve 4 letech však ironii rozumí.
Tón hlasu je důležitý nejen s ohledem na komunikaci od dítěte, ale stejně tak od dospělého. Sami známe z fotbalových hřišť, jak důrazná domluva od rozhodčího zaručí respekt po celé utkání. My trenéři máme velkou moc ovlivnit a je na nás, jak ji použijeme. S ohledem na věkové zvláštnosti každý z nás volí, jakým tónem mluvit s dětmi. Rada, který tón je nejlepší, je nad zlato. Každý máme svůj způsob. Je doporučující, aby se mluvilo spíše klidněji, čím menší děti, tím více klidu, protože dítě je v procesu učení a je běžné dělat chyby. Aby se zlepšovalo, potřebuje se cítit bezpečné prostředí, kde může zkoušet a objevovat. Když na děti působíme důsledně, aby děti znaly hranice, ale s klidem, může to být cesta vytvoření takového prostředí k rozvoji dítěte. Tónem hlasu vytváříme jeden ze vztahů v komunikaci nejen s hráči, také mezi dospělými, třeba rodiči.
Gesta, postoj, aneb řeč těla tě prozradí
Postoj o člověku hodně vypovídá. Uzavřenost/otevřenost, radost, emoce. To vše ze hřiště známe a vidíme na hráčích. Radost, když dá dítě gól, smutek, když se mu něco nepovede. Uzavřenost, když se nedaří, otevřenost, když je euforie a vlna. Jak to poznáme?
Co nám říká hlava?
Je přirozené a na hřišti častým jevem, když se nedaří, že se svěsí hlava. Pokyn o poločasové přestávce v kabinách zní, HLAVU VZHŮRU. Netřeba mluvit, stačí se na hráče podívat a vidíte, jak se cítí. Souvisí to s celkovým postojem těla. Pokud se cítíme dobře, jsme otevření a celkově se otevíráme všemi částmi těla. Naopak, když se necítíme dobře, tělo se přirozeně uzavírá, ramena jdou blíže k sobě, hrudník zapadá, brada jde blíže k hrudníku, záda se zakulatí a vypadá to, jako bychom se chtěli skloubit do klubíčka.
Obličej také vypovídá mnohé. Málokdy dokáže člověk zopakovat dvakrát naprosto stejný pohled. V obličejové části je až 250 000 různých výrazů. Co můžeme hlavně vnímat? Uvolněnost obličeje, bývá spojená i s úsměvem, nebo naopak napjatost, zatuhlost obličeje. Svraštěné obočí, např. když se díváme do sluníčka, je nám to nepříjemné a automaticky se svraští. Naopak když se cítíme dobře, uvolněně, roztáhne se nám celý obličej.
Kam se díváš?
Z očí, zejména u dětí, poznáme mnohé. Jistě to znáte, že když děti ví, že něco provedly, uhýbají přímému očnímu kontaktu. Nemusí to být tak vždy. Menší četnost pohledu do očí může znamenat také menší sebedůvěru, kdy si hráč(ka) tolik nevěří. Říká se, že oči jsou brána do duše, proto je skrýváme, když jsme nesví. Oční kontakt je důležitý, zvláště při povídání či řešení s jedincem, děti se však můžou cítit nesvé, když ho vyžadujeme právě v situacích, kdy obě strany ví, že děti něco provedly a my chceme, aby se nám u toho dívaly do očí. Tím je vystavujeme velkému stresu a je na nás, jak budeme v těchto chvílích chtít, aby probíhal přímý oční kontakt.
Další způsob, jak můžeme vypozorovat, zda dítě vzpomíná či si vymýšlí, je podle toho, zda při odpovědi uhýbají oči doleva či doprava. Při vybavování vzpomínek většinou oči uhýbají vlevo, zatímco při pohybu očí vpravo mozek konstruuje či používá kreativní složku. Buď tedy daný jedinec přemýšlí nebo může vymýšlet konstrukci, nepravdu. Pokud vidíte, že se často dotyčný dívá doprava, může to znamenat, že je hodně přemýšlivý a skládá si obrazce dohromady (zapojení kreativní části mozku), není to tak, že by si stále vymýšlel.
Postoj, gestikulace a postavení rukou
Tento odstavec se může více dotýkat nás trenérů, kdy jsme i my v zápasech více na očích, třeba i od rodičů. O schoulení či napřímení je napsáno o několik řádek výše. Nyní se podíváme na otevřenost, uzavřenost postoje. Jedním z typických jevů uzavřeného postoje je zkřížení rukou či (většinou když sedíme) zkřížení nohou. Něco v nás v daný okamžik u jedince vyvolává nepříjemný pocit. Např. když nás bolí břicho, většinou překřížíme ruce. Naopak vypjatá hruď, napřímení a ruce podél těla vypovídá o otevřeném postoji, jistotě a důvěře daného jedince.
I to, jak gestikulujeme, vypovídá o důvěře v sebe, co říkáme. Přílišnou gestikulací primárně upozorňujeme na své ruce a strháváme pozornost na ně místo toho, na to, co říkáme. Naopak když negestikulujeme vůbec, vypadá to, že se máme velmi pod kontrolou a je otázka, do jaké míry nám ostatní důvěřují, do jaké míry jsme autentičtí a silní v tom, co říkáme. Když dítě hodně máchá rukami, upoutává pozornost od věci, kterou řeší.
Zůstat autentický
Všichni, co čtou tyto řádky, se setkávají v praxi s výše popsanými věcmi dnes a denně a v praxi je řešíte a mnoho věcí znáte. Také máte někdy pocit, kdy vám dotyčný něco říká, ale vy z něj vnímáte něco odlišného? Kdy si říkáte, že pravda bude jinde? To může souviset právě s neverbální komunikací.
Neverbální komunikace nám totiž jede 24 hodin, oproti verbální, která je v průběhu 2-3 hodiny denně. Výzkumy ukázaly, že během 30 minutové konverzace vyšleme okolo 800 neverbálních podnětů, signálů. Tyto signály jsou na nevědomé či podvědomé úrovni. Naše tělo má zažité vzorce chování, z minulosti (hodně z dětství), kdy reaguje na podněty zvenčí i na vnitřní stav. Stejně tak druhý, se kterým komunikujeme, tyto podněty, mnohdy nevědomě, přijímá a zpracovává.
Cílem článku je pojmenovat si, co můžeme vidět na druhých, co nám říká jejich řeč těla. Ta nám může poodhalit, jak se daný jedinec cítí. Děti totiž kolikrát neumí popsat, co konkrétně se v nich odehrává, z čeho mají radost či co je trápí, ale dá se to poznat podle jejich výrazů, gest, postoje.
Neverbální komunikace je vrozená, ale dá se i natrénovat. Hlavní je zůstat svůj a být autentický, nehodnotit, že někdo působí zavřeně či otevřeně a násilím to měnit. Jen to přijmout jako fakt a kdo bude chtít, může s tím pracovat.
