lupráce
Zkrátka a dobře se to jednou stalo.Byli jsme tam a to nám již dnes nikdo nesebere. Ani týmy, proti kterým budeme nastupovat a snad z našeho výletu trošku těžit.
Odjezd byl naplánován na nedělní odpoledne 26.2.2006 po odehrání turnajového zápasu s týmem Hloubětína, který jsme samozřejmě, jako pak celý turnaj, vyhráli. Odjezd z Prahy nebyl časově stanoven a tak si každý dle své libosti a možností ostatních stanovil odjezd sám. Sraz byl v 18:00 v Kněžicích u města Vrchlabí, v krásném Krkonošském letovisku, kde se na své nabírání fyzičky připravují a připravovaly všem známé týmy ( Bohemka, Kladno, snad i Slavia tam párkrát byla ). Příjezd všech šestnácti členů účastnící se zájezdu se vydařil a všichni mohli společně poprvé povečeřet v místní útulné restauraci.
První večer byl v duchu truchlení z odpoutání se od rodin a seznamování se s členy na pokojích J . Večerka neměla jasná pravidla a tak si každý mohl jít lehnout kdy se mu zachtělo, ale jelikož v našich luxusních pokojích nefungovalo topení, tak zachoulení se do deky bylo velice vítaným zdrojem tepla. A když už se tak nějak leželo a koukalo na televizi, která byla na každém apartmánu, očka se pomalu klížila a noční ticho vystřídaly zvuky pořádného chlapského chrápání (Stam, Karlos,?) Chata se ponořila do pořádné horské noci a první uvítací den byl u svého konce.
Pondělní ráno nás uvítalo bez mráčků vymalované modré nebe a sluneční paprsky nás vyháněli z postelí. Snídaně byla jako pak pokaždé od příjemných 8:30, což nám umožňovalo vstávat ve čtvrt na devět a tedy se i trošku na naší dovolené vyspat. Jediným lehce nepříjemným problémem bylo přecházení z naší budovy do hlavního sídla, kde se podávalo jídlo. Ale po cestě nikdo ani jednou neumrzl, ani se nezranil a tak byl tento problémek eliminován. Po snídani byla ještě hodinka na úklid a hygienu (jen si nejsem jistý, jestli tento čas někdo využil přímo pro tyto účely) a mohlo se jít na první vytoužený trénink. Skoro všichni byli vybaveni běžkami (bohužel si někteří jedinci ještě před odjezdem zlomili schválně jednu nebo obě ruce, tak museli absolvovat soustředění pouze jako maratónci) a tak jsme to mohli poprvé pořádně rozjet. Ne že by Homolkovi byli lepší než někteří z nás, ale musím všechny pochválit, že se úkolu zhostili statečně a po prvním chvilkovém zaváhání a zvykání si na něco úplně nového, se na nás dalo docela i koukat J. Pro náš úvodní výlet jsme si vybrali trasu kousek od našeho místa pobytu, jen jsme nepočítali s tak prudkým sjezdem, který nás uvítal hned po úvodním stoupání. Musím říct, že je jen škoda, že jsme sebou neměli foťáky nebo kameru, jelikož by Petr Rychlí a jeho Natočto puklo závistí nad tak vydařenými záběry. Alespoň jsme se pobavili a druhou fází dopoledního tréninku vyplnil fotbálek na zasněženém a těžkém terénu, samozřejmě že se hrálo o pivečko, které se večer splácelo. Po fotbale proběhla krátká sprška, rozvěsily se mokré věci a již jsem cupitali na obídek. Ten se skládal vždy z polévky a nějakého lehčího jídla (především těstovin) a pak to přišlo. Polední klid, toliko toužený polední odpočinek, na který jsem se já osobně těšil snad úplně nejvíc z celého soustředění. Opět byly slyšet chraplavé zvuky, ale tentokráte za denního světla bylo snadné identifikovat rozjímajícího jedince a popřípadě ho potrestat třeba ?udušením dekou?. Kolem patnácté hodiny jsme se, posíleni spánkem, mohli plně vrhnout do odpoledního mučení a šli jsem běhat. Šest okruhů kolem ostrůvku z lesa, nám daly pořádně zabrat, jelikož brodění v neušlapaném sněhu bere sakra rychle síly. Nicméně jsem běhání přežili celkem bez problémů (jeden se tedy objevil, v podobě Bubase alias Sodoma, kterýžto tam nechal všechny síly a následně onemocněl) a mohli jsme si vychutnat závěrečný fotbálek. Trénování a drancování těl pro tento den skončilo a my jsme se mohli jen těšit na večeři a osobní volno, které jsme si krátili koukáním na TV,hraním karet a především ležením v plně napuštěné vířivce a rozpálené sauně, která nás naprosto vysála a odsoudila k takové únavě, že jsme byli nuceni zalehnout do postýlek a spokojeně usínat jako nemluvňátka. Chata se opět ponořila do sibiřské noci, jen z komínku bylo vidět stoupání letmého dýmu a v dáli se ozývaly strašidelné zvuky přírody, které naštěstí stejně nikdo neslyšel, jelikož je Stamik svým silným hlasem zastínil :).
Při úterním probuzení nás překvapila horda sněhu, která za noc napadla a my, jakožto pražáci, nejsme na takovéto přívaly sněhu zvyklí. Tudíž i cesta na snídani nám dělala obtíže. Před dopoledním výjezdem na běžkách většina z nás pořádně namazala a těšila se na trasu, kterou nám vybral trenér Sýkora, který byl den předtím mapovat terén na skůtru. Musím říci, že se mi vybraná trať líbila, i přesto,že jsme celou cestu tam jeli pouze do kopce (mělo to ale tu výhodu,že zpátky jsme zase jeli z kopce, pochopitelně :))) ). S mírnými odstupy jsme všichni dorazili do cíle, tedy do svých pokojů, převlíkli jsme se, ááá fotbálek byl nasnadě, samozřejmě o pivečko, jako vždy. Skupinka maratonců se, po vyčerpávajícím běhu, který neošidili, jelikož to dělají pro sebe (pozn. nikdo je nehlídal, tudíž nevíme jestli se neflákali, ale protože to jsou slušní a čestní hoši, tak si myslím, že nám nelhali a pořádně si dali do těla), k mám připojila a tak jsme mohli vzájemně soupeřit v plných sestavách. Poté následoval oběd a nádherná chvíle znovu přišla s vytouženým poledním klidem, který bych zavedl do pracovního procesu každé firmy, jelikož je to něco nepopsatelně krásného?.. Spánek nám měl dodat patřičné síly na odpolední trénink, který byl pekelný. Byla to jedena z těch chvil, kdy si každý přál aby skončila. Běhání ve sněhu je opravdu nepříjemné, obzvláště když se běhá do kopce a nohy se zabořují skoro až po kyčle. Tyto chvíle tyranství se trenérovi zjevně líbily, připadal mi, že září, když mi se mučíme v nelidském sněhu a on nás jen sleduje a ?bičuje? k dosažení maximálního výkonu :)))) Možná to byl jen pocit z nedostatku přísunu kyslíku do mozku a naprosté vyčerpanosti, možná jen subjektivní pocit, ale možná taky ne??:))) Těla všech se proměnila v jednu bolavou kopu rašících svalů a z hordy chlapů se rázem stala skuhrající snůška chudáčků. Plán večera byl tedy jasně dán, alespoň u většiny a tak jsme si hojili šrámy a vegetili u filmů a v sauně. Ke spánku nám ani nemusel dopomáhat Večerníček, protože nikdo neměl problém zalehnout a spát, ba i vyprávění pohádek odpadlo z nedostatku posluchačů a na Kněžice padla noc.
Středeční den měl být ve znamení turistiky, což jsme hned po probuzení absolutně netušili. Jen při snídaní se provalily zprávy, že bychom mohli celý tento den věnovat běžkám, padlo i slovo o výletě, čemuž jsme samozřejmě nevěřili a v poklidu jsme se odebrali na pokoje dospat se. Dopolední trénink nás nepřekvapil, jelikož jsme kopírovali tu samou trasu jako předchozí den, což bylo příjemné, jelikož jsme věděli co nás čeká a nemine, ale hlavně jsme už znali mouchy této trasy a tudíž nás na cestě nemohlo nic překvapit. Trénink skončil celkem úspěšně a my jsme mohli jen doufat, že odpoledne bude opravdu nějaké překvapení a že nebudeme trpět jako včera. Po obědě nám kouč oznámil námi vytouženou novinku, že se odjíždí v 14:00 hod. na výlet na běžky a bude se vracet až na večeři. Jásot a radost zavládla v každém jedinci a nálada se ihned zvedla do nebes. Náš výlet měl jednu nevýhodu v tom,že náš polední klid byl zkrácen a tudíž jsme byli ?okradeni? o načerpání nových sil. Na cestu jsme se vydali s panem domácím a jeho ženou, kterýžto jako místní znali okolí lépe než kdokoli jiný a byla tedy vyloučena možnost, že nedojedeme, ztratíme se, nebo že nás v lese sežerou místní medvědi a podobná havěť. Úvod výletu se ?podařil?, jelikož jsme stoupali 1,5 km do kopce a ono s lyžemi stoupat ve sněhu není úplně příjemné. No ale výstup jsme zdárně zvládli a mohli jsme jen doufat, že to bylo to nejhorší co jsme mohli na této trase zažít. Překvapením bylo, že po dosažení nejvyššího bodu hory jsme narazili na stánek s občerstvením a na rozhlednu, kterou prý nechal postavit hrabě von Harrach. Ve stánku jsme se zdrželi na příjemný grůček a svařáček a mohli jsme vesele vyrazit na cestu. Počasí nám moc nepřálo, hustě sněžilo a viditelnost dosáhla nulové hodnoty. Sjezd dolů z kopce byl logickým vyústěním toho, že jsme před tím šli asi dvacet minut do kopce, což všechny potěšilo a utvrdilo v tom,že ještě dokáží logicky uvažovat a náročný trénink na nich nenechal žádných následků, alespoň ne v mozkové části. Sjezd nebyl nikterak příjemný, jelikož nám lícní kosti a v podstatě celou tvář bičoval silný vítr doprovázený hustým sněžením. Celý ?peloton? se rozdělil na několik drobných skupin, které na sebe po určitých vzdálenostech čekali. Na jednom odpočinkovém stanovišti jsme potkali kiosek a tudíž jsme pauzu vyplnili pojídáním a popíjením místních specialit, což bylo docela příjemné, hlavně každý uvítal kousek něčeho teplého ve svém nitru. Na této pauze bychom vydrželi déle, ale museli jsme vyrazit směrem k domovu, jelikož se nad Krkonoše snášela pomalounku polehounku vtíravá tma a my jsme byli míle daleko od našeho baráčku. Jenže nejhorší okamžiky měly teprve nastat. Poslední stoupání se protáhlo asi na třičtvrtě hodiny a i ti nejzdatnější jedinci měli co dělat, aby se neodevzdali pocitu beznaděje, který přepadával mozek po mozku, kdy se cesta před námi stále zvedala a nebrala konce. Každý si musel hrábnout na dno svých sil,tento výlet se rázem stal nejkrutější fyzickou námahou, která nás za těch 5 dní potkala. Smolařem dne byl bezesporu Šiška (Pepik Bičaník), kterému se rozbila lyže, nebo bota, a musel chudák dojít po svých asi 2 km. V základním táboře nás již nervózně vyhlíželi maratónci, kteří s námi samozřejmě na výlet nejeli a měli individuální plán a mohlo se jít na večeři, kterou jsme naštěstí stihli. Zničené mužstvo se večer potulovalo po chodbách a pokojích s náznaky vyčerpanosti a spánek přišel ihned vzápětí.
Čtvrteční den se nesl v duchu volné zábavy a každý si mohl dělat co chtěl, jelikož nám trenér dal celý den volno. Někdo šel lyžovat, někdo snowbordil a někdo jel do města shánět místní děvčata. Pohodu volnosti přerušil akorát odpolední fotbálek, který byl u někoho jedinou sportovní aktivitou čtvrtečního dne. V pozdních odpoledních hodinách jsme si jako tým vyzkoušeli snowtubing, který se nacházel v našem areálu. Tento sport jsme většinou vyzkoušeli poprvé a učarování a požitek z jízdy byl nesmazatelně zapsán v každém z nás.Večer jsme zakončili rozloučením se s našimi pokoji a spoluhráči a spát se šlo s pocitem posledního večera a těšení se na své nejbližší. Do noční dáli byly slyšet hlasy z posledního rozjímajícího pokoje, který se vydržel nejdéle loučit a poslední noc pomalu přecházela v ráno.
V pátek ráno, den odjezdu, jsme si samozřejmě zabalili svých pár švestek do připravených zavazadel a dopoledne jsme ještě museli vytrpět poslední trénink, který se skládal z běhu jednoho kola, které nás naprosto odrovnala a závěrečného fotbálku, věcí tak prestižních, že je nikdo nemohl vypustit. Následoval oběd, uklízení pokojů a následné vypovězení z našeho ubytovacího prostoru. Domů se jelo auty po skupinkách, které fantasticky a s ledovým klidem rozdělil Franta Bubeník. Odjez byl rozeset do několika hodin, jelikož auta přijížděla a odjížděla individuálně, jak se to komu hodilo. A jak jsme se tak pomalu vzdalovali, a poslední známé stavení zmizelo v dáli, si každý uvědomoval, že soustředění končí a nostalgie jdoucí ruku v ruce se smutkem navozovala depresivní atmosféru z odloučení se od kamarádů, kteří nám za ten týden přirostli k srdci.
Pochvalu za výdrž si zaslouží všichni zúčastnění, jelikož soustředění není nikdy lehká záležitost a přežijí ho pouze opravdový chlapy. Myslím si, že nám to přineslo mnoho, fyzickou kondici, stmelení kolektivu (který byl již před soustředěním už tak dost stmelený), chvilky radosti, zábavu a báječných 5 dní v krkonošské oblasti.
Již nás čeká jen příprava s míčem a jarní sezona může bez problému začít.