lupráce
Ač jste oba velmi mladí, trénujete na Hájích děti již pátým rokem. Jak jste se k tomu dostali?
Luboš: Přes Michala Horníka, který nám to nabídl.
Proč to nabídl zrovna vám?
Kuba: My jsme se k tomu vlastně přihlásili sami. Lákalo nás to začít trénovat.
Luboš: On nám ale nejdřív říkal, že hledají trenéry.
Takže poprvé v nějakých 15, 16 letech jste do toho naskočili?
Kuba: Bylo to v 15. Začínali jsme s Michalem u ročníku 2001, kde jsme mu dělali pomocnou sílu.
Luboš: Také jsme pomáhali u ročníku okolo, tzn. 2000 a 2002.
Jak vás to z počátku bavilo?
Luboš: Víc než teď (smích). Měli jsme takové to klasické počáteční nadšení.
Jak vás brali prckové?
Kuba: My jsme byli vždy o hodně starší, takže v tom nebyl jediný problém.
Jak se urodilo vaše silné přátelství, i když jsi, Kubo, ročník 1991 a ty Luboši 1990, tedy každý jste měli od mala působit v jiném týmu?
Luboš: Kuba byl velký talent, který byl vždycky o rok výš (smích).
Kuba: I když jsme neměli působit spolu v týmu, tak jsme od začátku hráli spolu. Navíc jsme chodili do stejné třídy jak na základku, tak na gympl. Šest let jsme spolu seděli v lavici.
Předloni jste převzali svůj první vlastní tým, ročník 2004? Jaké to je vést svůj tým? Nacházeli jste inspiraci na vedení tréninku?
Kuba: Tak samozřejmě je to něco jiného, když si to můžeme vést sami. Vždy podléháte vedení, které vás usměrňuje, ale je to fajn. Tím, že jsme deset let hráli fotbal, pak jsme tři roky trénovali u Michala tak jsme se zásobou cvičení neměli problém.
Luboš: Jen to vždycky musíte vhodně poskládat.
Kdo vás ve fotbale ovlivnil nejvíce?
Kuba: Jednoznačně pan Horník. Trénoval nás 8 let.
S panem Horníkem jste jezdili na třítýdenní soustředění, které bylo spojené s táborem. Jak se vám líbilo skloubení soustředění a táborových her?
Luboš: My jsme si pořád hráli. Nebylo to ani tak soustředění, spíš ten tábor.
Kuba: I obecně do života to bylo velmi prospěšné. Když to dnes srovnám s těmi dětmi, které nikam nejezdí a jsou stále u rodičů a jsou na nich závislé, tak my jsme vlastně byli tři týdny odkázáni sami na sebe. Dalo nám to hodně zkušeností do budoucna.
Na Hájích jste prošli všemi kategoriemi jako hráči. Jaké byly nejvýznamnější mezníky ve vaší hráčské kariéře?
Luboš: Gól Dukle.
Kuba: Jó, Lubošův legendární gól Dukle, který nikdo nikdy neviděl. Z půlky vymetl šibenici...
Z půlky? V jaké to bylo kategorii? V dorostu?
Luboš: Ve starších žácích. Míč ve vzduchu hezky zaplaval a skončil v síti.
Kuba: Na Hájích tolik úspěchů nebylo, ale vybavím si například hezký turnaj v Holandsku, který jsme vyhráli. Jinak úspěch je, že máme nějaký start za áčko, dokonce i gól.
Takže jste hráli fotbal hlavně pro radost, pro tu partu, která tu byla?
Kuba: Ono to na Hájích ani jinak nejde.
Luboš: Mě zabil hlavně Sýkora (smích), rok jsem pod ním seděl na střídačce.
Měli jste za tu dobu pokušení odejít jinam?
Kuba: Tak mě nikdo nechtěl, takže ne. (smích)
Vrátíme se od hraní zpátky k trénování. Jaké jsou vaše trenérské ambice? Věnovat se i nadále malinkým nebo časem pokročit do starší kategorie?
Kuba: Já bych jednou rád šel výš. Jsem rád, že jsem si ty malé zkusil, ale myslím, že do budoucna to není pro mě to vhodné. Chtěl bych minimálně kategorii žáků.
Luboš: Já nad tím nepřemýšlím. Jdu od tréninku k tréninku, od zápasu k zápasu.
Zároveň oba hrajete za muže. Zvládáte skloubit tréninky dětí a tréninky dospělých?
Kuba: Člověk už nemá přehnané ambice, když to vyjde, tak jdeme jednou, dvakrát na trénink, o víkendu pak na zápas.
Oba studujete vysokou školu. Jak jde skloubit tato činnost s trénováním?
Luboš: Je možné si udělat rozvrh tak, aby nezasahoval do tréninků.
Kuba: Vedení nám vychází vstříc, přizpůsobí nám tréninky podle našeho času. Někdy je to složitější, ovšem když to člověk chce dělat, tak si to zařídí.
Přesuňme se na hřiště. Prvním rokem hrajete mistrovská utkání a hned jste naskočili do nejtěžší přípravkové soutěže, tzv. Elity. Jak se vám tato soutěž zamlouvá?
Luboš: Mně se to líbí. Jsou tam dobré týmy, ty zápasy nám něco dají. Je to lepší, než kdybychom hráli slabší soutěž a vyhráli třeba 8 zápasů v řadě 40:0.
Pociťujete, že restrukturalizace odbourala určitý tlak na děti v tomto věku, který na ně byl mnohdy vyvíjen, a to jak ze strany rodičů, tak ze strany trenérů?
Kuba: Určitě se tlak snížil. Mnoho trenérů pochopilo, o co v téhle soutěži běží. Samozřejmě najdou se týmy, které hrají na výsledek, ale ten počet takových celků klesá. Když to porovnám s naším hraním v prckách, tak se to dnes hodně zlepšilo.
Vyhovuje vám soutěž 4+1?
Kuba: Myslím, že to je dobrý nápad, ale nevyhovuje mi hraní proti ligovým týmům. Radši bych, aby si týmy jako Sparta, Slavia udělaly vlastní soutěž. Zbytek zápasů bylo poměrně vyrovnaných.
Přes zimu budete hrát zimní turnaje. S jakým cílem na ně pojedete?
Kuba: Rádi bychom samozřejmě něco vyhráli, ale není to pro nás priorita.
Luboš: Hlavně chceme protočit všechny děti, aby si zahrály.
Máte jednoho z největších maskotů na Hájích, přesto ho nevídám na zápasech, ale zamčeného v šatně na Schulhoffce. Proč si ho neberete s sebou?
Luboš: Maskota zařizovaly maminky s paní Klíčovou. Není to úmysl, že bychom ho nebrali na zápasy.
Kuba: Spíš je to tak, že se staráme o dost věcí a nezvládáme se pak už starat o tak velkého maskota.
Jaký tým máte nejradši ze světové scény?
Luboš: Háje! (smích)
Kuba: V současné době se mi určitě líbí Barcelona, to je celosvětový fenomén. Ale mým nejoblíbenějším zahraničním klubem je od malička Manchester United. Co se týká trenéřiny, Alex Ferguson je podle mě nejlepším trenérem na světě.
Luboš: Já moc španělský fotbal nemusím. Moc se mi líbí Aston Villa. Moc nemusím, když si hráči dají na půlce spoustu přihrávek, mám radši přímočarost.
Díky za rozhovor!