lupráce
Předem bych rád upozornil, že tenhle článek ve mně zraje již od zápasu. Omlouvám se za jeho délku a pro některé nezajímavé části. Použiji v článku také určitá doporučení, jak učit děti hrát fotbal, které však berte s velkým nadhledem, a na která můžete mít zcela rozdílný názor.
Pro začátek musím přiznat, že to pro mě bylo jiné utkání, protože jsme hráli proti Dukle JM, jejíž sekretář nedávno podkopával naším dětem nohy a ukopával jim balóny. Proto bych cítil i určitou satisfakci, kdybychom jejich kluky porazili. Čestně, ne za každou cenu, ale za cenu pěkných akcí, kliček, přihrávek a střel, o což se kluci výborně snažili.
Škoda, že utkání velmi ovlivnili oba rozhodčí. Na začátku pan Ziegner, kterému jsem šel v naprostém klidu oznámit, že jsme se domluvili na vyjíždění z autu a času 4x12 minut. Vzhledem k tomu, že mě pan Ziegner zná a jednou jsem doporučil jinému hájeckému ročníku, aby hráli na čtvrtiny a on to nemohl překousnout, tak nám oboje zakázal. Hrací doba mi nevadila, ale zakázat vyjíždění je proti fotbalu dětí, zvlášť, když je to i v pravidlech, což mi tvrdil, že tam není. Druhý rozhodčí (jeden tatínek) nepískal výkopy přes půlku hřiště, i přestože jsem ho na to při každém výkopu upozornil. Počítal mi má upozornění, napočítal jich 8. Asi si myslel, že si z něj dělám srandu, já se však snažil docílit toho, aby to začal trestat. K důvodu, proč brankář vykopával přes půlku se dostanu níže v článku...
Jediné, na čem jsme se s trenérem Dukly JM nedomluvili, a je to velká škoda, bylo rozšíření hřiště. Bylo velmi úzké, na místo pravidel, kde se má hrát 35x24m, jsme hráli na hřišti o šířce tak 18m. Když k nám přijelo před týdnem Tempo a trenér a zároveň vedoucí metodického úseku FAČR říkal, jestli bychom hřiště nemohli roztáhnout, neváhali jsme a rozšířili hřiště pro dobro fotbalu. Jak jsem ale později zjistil, styl Dukly JM byl postavený zejména na nákopech, zatímco my jsme na malém hřišti neustále vráželi do soupeře, neboť místa tam bylo opravdu pramálo.
Zápas shrnu velice rychle a pak se budu věnovat jednotlivým situacím. Kluci hráli to, co měli, za celý zápas jsme snad nakopli míč jen jednou. Kluci snažili o kličky, nahrávek bylo méně, ale na malém prostoru na to nebylo moc času. Některé se povedly více, některé zachytil soupeř, ale povětšinou tam byla dobrá myšlenka si nahrát, a to je důležité. Brankáři opět výborní, skvěle vyjížděli. Chyběla mi tam větší chuť sebrat soupeři míč, byl na ně malý tlak, ale kluci už měli v nohách jeden dopolední zápas, tak možná už tolik nemohli. Z čeho jsem však byl v šoku, byl perfektní odhad na balón při neustálých výkopech Dukly JM (schválně nepíši pouze Dukly, protože se jedná o rozdílné subjekty) kluci zachytili spousty těchto míčů, ať už si je zpracovali pro sebe nebo je odehráli hlavou. Přitom odhad na balón má dítě až okolo deseti let. Dukly JM (na rozdíl od Dukly, která hrála fotbal) v 70% nakopávala. Když však nenakopávala, ukázalo se, že má v týmu šikovné hráče, kteří jsou schopni přejít 1 na 1, či si míč nahrát. Nedostali však k tomu pořádně šanci, protože když měla Dukla JM míč v držení, většinou letěl nakopávkou do brány. A to nejen od brankáře, ale i od hráčů z půlky. Nebyla to však chyba hráčů, nicméně pokřikujících rodičů a trenéra, kteří kluky do nakopávání tlačili, neboť jsme měli prázdnou bránu, protože byl brankář vyjetý.
Zápas skončil na našem hřišti 6:5 pro Duklu JM. Soupeř dal téměř všechny góly po vykopnutí brankáře přes půlku hřiště. Některý možná dal i střelou z půlky. Je mnohem snažší překopnout celé hřiště, než se celým úzkým hřištěm probojovat kličkami či nahrávkou, protože stačí sebemenší chyba, které děti často dělají a je z toho závar a možná gól. Podle výsledku jsme prohráli, pro mě však byli vítězové naši kluci, které hráli přesně tak, jak měli: brankář výborně vyjížděl, kluci ve hře dělali kličky (hlavně nenakopávali), zkusili si i nějakou tu přihrávku a vcelku dobře stříleli. Jen tak dál kluci, pokračujte v tom, jsme na vás s trenéry pyšní, že se prezentujete tímto způsobem hry, časem budete díky tomu umět hrát fotbal.
Dnes tedy o branku vyhrála kopaná nad fotbalem. Již jsem v několika článcích psal, že hrát fotbal bez nakopávání je nejtěžší možný způsob, jak vyhrát. Ale je to ten nejlepší způsob, protože se kluci něco naučí a hlavně v tomto věku je nejdůležitější práce s míčem a dobrá hra, než výhra pomocí nakopávek.
A nyní již určité situace (i formou určitých dialogů, které mi utkvěly v hlavě):
1) Rozhodčí Ziegner a Oťas při domluvě pravidel: (pan rozhodčí přišel s 15. minutovým zpožděním)
Oťas: Dobrý den, takže jsme se domluvili ....
Rozhodčí: Budeme hrát 3x15 minut a házet auty!
Oťas: Čas mi nevadí, ale na autech jsme se domluvili ...
Rozhodčí: Auty se budou vhazovat!
Oťas: V pravidlech stojí, že se auty mohou i vyjíždět
Rozhodčí: Vážený pane, už minule jste mi řekl, že je možné hrát i na čtvrtiny, což v pravidlech není, takže budeme hrát takhle
Oťas: Ano, to bylo pouze doporučení KM PFS, ale auty se mohou vyjíždět.
Rozhodčí: Bude se vhazovat a konec diskuze.
Závěr: Škoda, že rozhodčí brání fotbalu, i když se oba trenéři domluví, jak hrát. Rozhodčí by měl děti řídit, ale pokud se trenéři domluví, že je lepší hrát tak a tak, měl by se přizpůsobit. Zvlášť, když vyjíždění z autu v pravidlech je.
2) Výkopy přes půl hřiště
Situace: výkop brankáře přes půl hřiště
Oťas: Pane rozhodčí, výkop přes půlku.
Oddílový rozhodčí: Jsou povoleny, říkal to pan rozhodčí vedle.
Oťas: Výkopy přes půl hřiště se nesmí, smí se pouze vyhodit rukou kamkoliv.
Závěr: Toto se opakovalo osmkrát. Neustále jsem mu to říkal a ani jednou to nezapískal. Po zápase jsem se ptal 04 hrajících na vedlejším hřišti, zda jim to rozhodčí pískal a pískal jim to.
3) Vysvětlení oddílovému rozhodčímu, že se na druhém hřišti pískaly výkopy přes půl hřiště.
Situace: Běžel jsem s šatny mu to říct, protože mě to vytočilo. Trenér Mára se mě snažil zadržet, ale já byl v klidu, tak jsem šel.
Oťas: Můžu na Vás (oddílový rozhodčí) jen na moment.
Oddílový rozhodčí (povídá někomu jinému): Počkej chvilku, asi se půjdu prát.
Oťas: Proč bychom se měli prát?
Závěr: Proč jsem zmínil tuhle situaci? Chtěl jsem poukázat na to, že jsem se všem okolo (mluvilo na mě opravdu hodně lidí soupeře) snažil celou dobu vysvětlit, co je účelem těchto pravidel a věcí, které mi tvrdili a já jim je vyvracel. Rozhodně jsem se nechtěl prát, pouze poučit ostatní, jelikož bych řekl, že v této oblasti již nějaké zkušenosti a vědomosti mám. Oni to bohužel nevzali.
4) Výkopy přes půlku hřiště
Oťas: Pane rozhodčí, výkop přes půlku.
Trenér Dukly JM: Vždyť ten balón máte stejně vy.
Oťas: To není to podstatné, jde o to, že to jde proti principu hraní fotbalu.
Trenér Dukly JM: Ale tak nemusíme se hádat.
Oťas: Já se nehádám, snažím se Vám to jen vysvětlit.
Trenér Dukly JM: Ale hádáš se.
Závěr: Z následujícího výkopu přes celé hřiště jsme dostali branku my. Jak jsme tedy měli balón? Neměli. Když jsem se ho na to zeptal, tak říkal, že se to jednou stane no (stalo se tak minimálně čtyřikrát).
5) Výkopy přes půlku hřiště
Oťas: Pane rozhodčí, výkop přes půlku.
Trenér Dukly JM: Ten brankář se to musí nějak naučit.
Oťas: A jak se naučí ty děti hrát, když je míč stále přelétává?
Závěr: Podle odborníků by se brankář měl specializovat ve věku starší přípravky/mladších žáků (Petr Čech začal chytat "až" v 11 letech). Do té doby není dobré brankáře specializovat. I on by se měl naučit hrát nohami. Navíc výkopy se naučí během pár tréninků. Základem učení je trénink, nikoliv zápas. Navíc ti zbylí kluci, tam jen stojí a nedotknou se pomalu míče. Takže naučíme něco jednoho brankáře, který se to může naučit při tréninku na úkor čtyř hráčů, kteří si můžou v zápase něco vyzkoušet, co se právě při tréninku učili? Navíc kdyby Dukla JM nevykopávala, patrně by se velmi málo dostala za půlku. Na druhou stranu, když to rozhodčí nepískal, my jsme také mohli vykopávat přes půlku, ale k čemu by to bylo? Raději se naučíme hrát fotbal.
6) Výkopy přes půlku
Oťas: Pane rozhodčí, výkop přes půlku.
Přihlížející a fotící tatínek Dukly JM: Proč to tak hrotíte, vždyť jde o to, že děti hrají.
Závěr: Opravdu děti hrály? Svým způsobem ano, snad je to i bavilo, když se moc nedotkly míče, který létal přes ně. Věřím však tomu, že naše kluky to bavilo i přesto, že jsme nenakopávali a nakonec i hlavně díky tomu prohráli. Naši totiž byli neustále u míče a hráli si s ním. Děti si přece můžou jen tak hrát, ale přitom se něco správného naučit. To, že se prohraje, se stane, ale jak řekl moudrý americký spisovatel Jack London, který napsal např. Volání divočiny: "Smysl hry není ve vítězství, ale ve HŘE samé."
7) Dukla JM má balón na své půlce, brána je volná
Trenér Dukly JM a rodiče Dukly JM: Nakopni to, je prázdná brána.
Závěr: Nebylo to pouze v případě prázdné brány, ale i při závaru před jejich brankou. Nakopni, odkopni. Ano, je mnohem snažší bořit než tvořit, je to však pro děti lepší? Ať si odpoví každý sám.
Rozhodně nechci napadat to, jak to trenéři jiných týmů dělají. Svým způsobem mi to může být jedno. Jenže mně to jedno není. Proto můj text neberte jako kritiku druhých, ale jako doporučení, jak je možné dělat to jinak. Někteří si budou myslet, že jsem nějaký namyšlený frajer, který radí ostatním co a jak dělat a sám vše dělá nejlépe. I já se však snažím neustále vzdělávat. Než jsem došel sem, musel jsem načíst spoustu materiálů, ať už v časopise Fotbal a trénink, či na internetu, nebo po přečtení několika metodických knih či po absolvování několika přednášek uspořádaných fotbalovou asociací.
Omlouvám se za délku článku, nemohl jsem to udělat kratší.
Děkuji rodičům za účast a podporu kluků, bylo to super.
Kluci, děkuji za váš výkon a za to, že se snažíte dodržovat, co si povíme. Je krásné vidět, že např. i u své brány si dovolíte kličku, které vám již většinou vycházejí, protože je používáte čím dál častěji.
Zápasu se zúčastnili: Miky Konečný, Tomas Järvinen, Šíma Konečný, Alex Klymskyj, Adam Karafiát, Dan Borecký, Fíla Prachař