lupráce
Turnaj ve sportovní hale Jižního Města jsme si uspořádali sami. Halu jsme rozdělili na dvě hřiště, po obou stranách byly mantinely, aby se hra příliš nekouskovala. Zvolili jsme nový systém, a to, že prvním kritériem o pořadí nebyly body, nýbrž počet vstřelených branek. Možná se tento systém účastníkům nezamlouvá, já však tvrdím, že to není o systému, ale lidech okolo, kteří učí své děti. Nám může být jedno, ať se hraje na body nebo na góly, náš styl nezměníme, pořád budeme nakopávat :-)))))))))
Na turnaje na Květňáku budeme jezdit se třemi týmy. Turnaje jsou však docela náročné, hraje se 7x12 minut, a to by člověk neřekl, že neposkládá z 43 dětí alespoň 21 dětí na turnaj, aby byli v každém týmu dva náhradníci. Nepodařilo se to, nakonec nás bylo 18 s tím, že dva kluci ještě v průběhu turnaje odešli. Chřipka zvítězila na plné čáře, nás to ale nerozhodilo.
Týmy byly poskládané naprosto náhodně dle abecedy. Nedávali jsme k sobě jen ty rychlejší a v dalším týmu ty pomalejší. Ostatní týmy možná přijely s tím nejlepším nebo těm pomalejším nedávaly tolik šancí, my jsme se však snažili střídat tak, aby všichni hráli přibližně stejně.
Myslel jsem si, že dnes prvně zkusíme nějaké rozdělení na přední a zadní útočníky, ale po chvilce jsem viděl, že by to nemělo žádnou cenu. Pochopilo by to asi tak 6 hráčů. Takže jsme vlastně turnaj odehráli v chumlu :-). Jak jsem říkal po turnaji rodičům, takhle to nejspíš budeme mít ještě celou zimu a až zase půjdeme ven, tak se na to pomalu zaměříme. Zářným příkladem, proč by to nemělo cenu, byla kouzelná chvilka myslím že Fildy Bartoše v brance, kdy na něj letěla střela a on ještě dávno před tím byl otočený zády ke hřišti a mával na své rodiče. Vůbec nesledoval míč, zrovna v tu chvíli potřeboval zamávat mamce s taťkou. Krásná dětská reakce, kterých bychom tam našli více. Možná ani nevěděl, že jsme dostali branku. Což se stávalo více klukům. Na tréninku totiž po gólu nerozehráváme, abychom se tím nezdržovali, proto kluci byli po gólech zmatení a chtěli hned hrát.
Tak a až teď se dostanu ke hře samotné. Když jsem klukům minulou středu na tréninku říkal, aby si turnaj užili, říkal jsem také, že bych rád viděl jednu věc. Z fleku vytasili, aby nenakopávali a udělali co nejvíce kliček. A myslím, že v tom jsme dnes byli jasně nejlepší. Možná měl někdo více úspěšných kliček, ale těch pokusů jsme měli nejvíce my. Ať už jsme byli u naší brány nebo u brány soupeře, kluci se o tu kličku snažili. Ne vždy, občas tam nějaké to nakopnutí bylo. Nicméně hned poté přišla výtka a vysvětlení, proč nenakopáváme. Možná proto byly před naší brankou více ostatní týmy než my před jejich brankou. Volíme těžší cestu, cestu tvoření. Už si připadám jak papoušek opakující stále dokola stejnou věc :-). Ptal jsem se trenérů, jak se jim to líbí, protože jsem viděl, že jsou nějací skleslí. Říkali, že dobrý, ale že by to chtělo tyhle a tyhle věci. Na to jsem odpověděl jediné - zaostáváme v individuální technice? Odpověď byla jednoznačná: NE. Rozestavení a další věci se naučíme časem. Je důležité, abychom nezaostávali právě v herních činnostech jednotlivce. Přeci jen někteří hrají fotbal teprve tři měsíce.
Já byl s prckama strašně spokojený. Bylo na nich vidět, jak se turnajem baví. Bylo vidět, kdo tým nejspíš potáhne a kdo, když dostane příležitost, udělá super kličku, aniž bychom to čekali. Myslím, že každý odehrál přesně to, na co má. Někteří mají ten strop prozatím výše, někteří níže, ale společně se ho budeme snažit u všech posouvat.
Děkuji panu Holému, že vedl jeden z týmů. Na příštím turnaji vyzkoušíme dalšího tatínka :-). Děkuji všem rodičům za povzbuzovaní a podporu kluků. Díky Vám se pak kluci cítí na hřišti sebevědomě a hrají s úsměvem.
tým 1: Fíla Bartoš, David Brunovský, Míša Fedenchuk, Dan Holý, Jára Zahálka, Stáňa Svoboda
tým 2: Eneko Goikoetxea, Kuba Horák, Vojta Zlatník, Matěj Zacharda, Míra Trnka, Bertík Kubánek,
tým 3: Vojta Brandejs, Tom Hadraba, David Macháček , Kája Sander, Fíla Sojka, Vojta Papež