lupráce
Je to již 7. rok, co jsem začal pronikat do tohoto oboru a do této problematiky. A již 4. rok, co se začalo se systémem, dříve tolik diskutovaným, dnes bych ho nazval měnícím zaběhnuté dřívější stereotypy. A to hlavně u dětí od 5 do 13 let, tedy zlatého věku učení fotbalu. Změna k malým formám hry, 3+0, 4+1, 5+1, individuálnímu rozvoji jedince nebo také hraní na turnajích na počet vstřelených branek, zmenšení tlaku na výsledek a sestupy, postupy, to vše patří ke změnám teprve nedávným. I přesto si myslím, že v některých případech ještě přemýšlíme trochu postaru. Neříkám, že je to špatné či dobré, avšak strach ze změny k přístupu, když se to dříve dělalo jinak, je v nás zakořeněný. Pokud se však vyvíjí celá společnost, měli bychom i ve fotbale tento vývoj zachytit a pokusit se nezaspat dobu, abychom na dalších fotbalových svátcích, jako byl ten letošní v Brazílii, nemuseli dlouho uvažovat nad tím, komu fandit, když tam naše reprezentace chybí.
Většinou mě k napsání podobných článků vede opakující se zkušenost s komunikací rodičů při zápase a jejich chování. Jako trenér na hřišti je někdy slyšíte, někdy neslyšíte, ale jako fanoušek v hledišti je slyšíte mnohem více, o čem se rodiče baví, zaslechnete i lehké pokřiky na kluky a posunky, kam zrovna naběhnout, jak to zpracovat, kdy vystřelit, komu přihrát a neztratit míč, když jsem poslední. Domnívám se, že to z velké části souvisí s touhou vyhrát zápas/turnaj (rozuměj, mít po posledním hvizdu více gólů, bodů, neinkasovat, hrát na jistotu (ukopávat, odkopávat) za cenu remízy, díky které vyhraji turnaj). Nejsou to však jen rodiče, ale také trenéři a funkcionáři, kteří se stále ve svých článcích či v emailové či v osobní komunikaci pozastavují nad věcmi, které považuji za přínosné, a to především pro děti a jejich rozvoj. Buď je osvěta v těchto klubech ze strany svazu velmi malá nebo, a to je také častá varianta, nechtějí funkcionáři, trenéři, malých a některých středních klubů přijmout změny, které mají vést právě ke změně myšlení, jak hrát a trénovat, tedy u malých dětí v menších počtech a na menším hřišti, aby měly více dotyků s míčem.
Zažil jsem tuto neochotu na vlastní kůži vloni v listopadu, kdy jsem měl tu čest za komisi mládeže vést schůzku s pražskými oddíly. Schůzka byla svolaná zejména kvůli změně struktury přípravek, kterou jsme v KM (komise mládeže) velmi prosazovali s Lukášem Michlem. Přípravy trvaly dlouho, avšak systém byl připraven ke spuštění, avšak o tak závažnému zásahu do soutěží malých bylo dobré diskutovat s týmy, kterých se to hlavně týkalo a pro které byl tento systém připraven. Ve zkratce se jednalo o to, že jsme chtěli snížit počet "povinných" zápasů o víkendu, kdy by byla dopředu dána termínová listina a rodiče s dětmi by měli v průběhu podzimu volné tři víkendy, na jaře totéž. Na hřišti by se hrály dvojzápasy, kdy by se na jednom hřišti sešly tři týmy a odehrály by mezi sebou turnajově s každým týmem 2x15. Proběhlo by 6 víkendů na podzim, 6 na jaře. Jak jsem vypozoroval u svých rodičů, dnes má mnoho rodičů zcela jiné aktivity, nehodlají někteří vše podřizovat jen fotbalu a právě u menších oddílů, kde mohou mít problémy s počtem dětí, by se to jevilo jako "vhodnější" řešení. V systému jsme našli i negativa, na které jsme kluby upozorňovali. Reakce Vás možná překvapí, možná nepřekvapí, po prvním slajdu, který běžel při mé prezentaci tohoto návrhu se z davu ozvalo, který že idiot to vymyslel. Hrdě jsem se tedy přihlásil k danému projektu a pokračoval dále, i když v sálu to bouřilo. Nemám problém s tím, když někdo se mnou nesouhlasí po jasně předložených argumentech, nadávat však bez pořádného zamyšlení se a vymýšlet si něco jen pro to, aby změna (byť třeba sebelepší) nenastala. A tak po delší době opět píšu tento článek k zamyšlení. Berte ho prosím pouze jako mojí osobní úvahu, ne, jako pevně danou koncepci Hájů, ne všichni trenéři na Hájích se s ní určitě ztotožňují ve všech bodech. Možná tam zahlédnete i pár bodů, které při tréninku, zápase dělám jinak a tady píšu pravý opak, i já jsem pouze člověk, který se učí a vyvíjí se. Heslo, které však platí pro náš fotbal, tvořit je vždy těžší než bořit, když boříš, nic nezkazíš, ale nic se nenaučíš!
Spolupráce:
Myslím, že tento nadpis plně vystihuje všechny podstatné věci, které chci zmínit. Dá se sem zahrnout spolupráce děti-trenér-rodiče nebo trenéři - klub, důležité trenéři-rodiče-rozhodčí (a jeho vnímání), dále klub - klub, klub - svaz, jednotlivé složky svazu. Těch věcí je spoustu. Začnu první.
Jakmile nefunguje základní spolupráce mezi rodiči a trenérem, potažmo rodiči a klubem, pak nejde o společný náhled na výchovu dítěte rodičů a je lepší v takovém směru to konzultovat (i když to je také forma spolupráce) a hledat místo jinde. Neznamená to, že klub/trenér má vždy pravdu, kterou rodič musí respektovat. Jde však o to, aby rodič znal základní koncepci, filozofii klubu (či např. filozofii daného ročníku, kde má dítě, pokud je odlišná, od filozofie celého klubu) a v momentě, kdy s ní souhlasí, spolupracoval na výchově svého dítěte. V momentě, kdy rodič podrývá autoritu trenéra doma či jinde před synem/dcerou, přenáší se to na hřiště a nastávají starosti.
Nefunguje také, když rodič mimo fotbal vysvětluje svému dítěti naprosto rozdílné názory, než kterými se prezentuje trenér. Zde nastává pro dítě obrovský stres, komu vlastně vyhovět, protože vždy může být potrestáno, když poslechne rodiče, tak od trenéra, kdy poslechne trenéra, tak od rodiče. Asi se shodneme na tom, že děti takto stresovat nechceme a měli bychom jít tedy ruku v ruce s tím, co říká trenér a naopak mu doma pomáhat v tom, že daná cesta má význam a smysl.
Když to vezmu konkrétně ze svého pohledu, je to hlavně o práci s míčem, o zábavě, o kličkách, o samostatném rozhodování, o povídání si a vysvětlování, o tom, učit se hrát fotbal, nikoliv hrát jednoduše na výsledky. Tvořit místo bořit, aby pak, až budou kluci na velkém hřišti, měli tyto základy. Na malém hřišti se stane, že uděláte chybu, stává se to hodně když tvoříte, ale kdo tvoří, něco se učí. Učí se to v různých rychlostech v návaznosti na to, s kým hraje, v jak rychlém tempu. Práci s míčem se však nenaučíte ve 14 letech, kde se naučíte strojové kombinace, kde se naučíte další složité taktické věci. Práci s míčem se nejlépe učíte ve věku od 6 do 12 let, tzv. zlatý věk učení. Na tom pak stavíte a postupně to zdokonalujete.
Stejně tak, jak se učíte postupně pracovat s míčem, začínáte lehkým vedením, přihrávkami nártem, až poté placírkou, lehkými kličkami, až pak složitějšími, učíte se vnímat i prostor na hřišti a hře samotné. Nezačnete hned s tím, že si budete "správně" obsazovat hráče, držet si striktně své pozice, "správně" nabíhat, vědět přesně, kdy udělat kličku a kdy nahrát a hlavně, nenaučíte to všechny stejně. Neboť každý hráčk(ka) je specifický, vnímá věci jinak, někdo raději nahrává, než kličkuje, jinému se lépe hraje dopředu, aniž by se otáčel s míčem jako přední útočník (raději oslovujeme hráče přední útočník, zadní útočník, v článku od soupeře jsem se dokonce četl, že našeho brankáře nazval chytajícím útočníkem :-)). Je však důležité, aby kluci s naší společnou pomocí, na věci, jak hrát, kde stát, kam nabíhat, stát ve volnu, když má můj kamarád míč, přicházeli více méně sami a aby tomu porozuměli. Odpovědět na otázku PROČ jsem zjistil, že je i u malých dětí strašně důležité. Proč mám dělat trenére něco, když nevím, k čemu mi to je? Uveďme si příklad. Když chceme dát gól, je třeba co nejrychleji získat míč. To je základ útoku. Pro získání míče je třeba vytvořit tlak na hráče s míčem a ostatní hráče obsadit. A jak by se mohlo obsazovat? Je to jednoduché, buď stojím před hráčem nebo stojím za hráčem. A teď je to o tom, vysvětlit si s klukama, co je výhodnější. Zda to, že uvidím hráče jak hráče před sebou tak i míč (když stojím za hráčem) nebo když mám blíže k míči, ale nevidím soupeře (stojím tedy před hráčem). Pokud bychom tedy chtěli spíše, aby náš hráč stál za hráčem soupeře, je třeba mu to zdůvodnit. A jedním z osvědčených způsobů je, že když danou věc udělá obráceně, stojí-li před hráčem soupeře, nevidí ho, spoluhráč si se soupeřem nahraje a padne z toho branka, tak si našeho hráče vytáhnout a vysvětlit mu to. Z této zkušenosti se může ponaučit. Někdo napoprvé, někdo na popáté, někdo na podvacáté, avšak trpělivé vysvětlování může a objasňování si, proč právě takto, může vést k našemu cíli, když hráč POCHOPÍ význam daného úkonu a je pro něj ve fotbale výhodnější. Protože kluci chtějí vyhrávat, chtějí hrát dobře, chtějí být lepší. Vnitřní motivace na kterou bychom měli klást důraz především, je hnací silou učení fotbalu.
Často však máme my dospělí pocit, že něco nejde tak rychle, jak by mohlo jít, či jak jde u ostatních. Porovnávání je zákeřná věc, nevyzpytatelná, bez znalosti souvislostí může být také velmi matoucí. Pomáhání určitými pokyny můžeme klukům pomoci, ale pouze krátkodobě. Pro někoho to může být významná část výchovy, krátkodobě je můj syn/hráč šťastný, koučováním, pokřikováním jsem dotáhl tým/hráče k lepším výkonům. Omlouvám se všem koučům, kteří mají velkou a dobrou znalost koučinku, že jsem použil slovo koučování, protože spíše by se dalo v předchozí větě nahradit slovem loutkování. Mnoho z nás (i já to nejspíš občas dělám, i když se snažím tomu vyvarovat, co to jen jde) kluky jednoduše tahá za pomyslné provázky a dělá z dětí loutky. Činíme tak ve snaze zrychlit (či spíše uspěchat) proces, který potřebuje čas a klid. Navíc to dítěti vlastně nic nepřinese, splní pouze pokyn dospělého, aby ten dospělý byl spokojený, protože když to neudělám, může se na mě zlobit. A to žádné dítě nechce.
Pojďme tedy za společným cílem, vychovávat děti dlouhodoběji, tedy vysvětlovat, pomáhat mu s překonáváním nástrah a nových věcí. Všichni se společně s našimi dětmi učíme a ze zkušeností (chybu berme až když stejnou špatnou zkušenost opakujeme podruhé) si berme ponaučení, protože to nás, pokud to chceme vidět, rozvíjí a učí.
Když se dostávám do prostředí fanouškovského, tedy na zápase jiných týmů, nerozumím často rodičům. Jejich pokyny jsou pro mě, a o to více pro děti, matoucí. Proč mám na dítě, které je před brankou řvát pokyny: pryč, odkopni to! To je stejné jako bych na něj řval: nic se nenauč. Raději buď pasivní! Chceme pasivní děti, které se neučí? Proč na něj řveme pokyny naběhni sem doleva? Vždyť hráč by měl vidět se učit sám hledat volný prostor. Když mu budeme pomáhat teď, zvykne si, že mu příště zase pomůžeme a když ne, nebude vědět,co dělat. Pokud ho nenalezne, jsme tu my trenéři na fotbale, či vy rodiče mimo fotbal (míněno doma či ve vašem společném volném čase), kdy si to můžeme v klidu vysvětlit a upozorňovat na to. Mnohokrát ze hřiště vidíme věci úplně jinak. Mnohokrát z trenérské lavičky vidíme věci úplně jinak. Proč hráči říkáme, aby to nahrál Pepíkovi, když on si chce zrovna zkusit novou kličku, kterou poctivě trénoval celý týden? Proč hráči říkáme, teď vystřel, když on vlastně viděl Ferdíka (a raději by mu nahrál), který tam stojí volný před brankou a křičí si o balon? Rozvíjíme tím děti? Chceme my sami na ně takto pořvávat? Chceme, aby takto někdo pořvával na nás? Toto si musí uvědomit každý sám, zda chce, aby se děti něco naučily a rozvíjely, nebo zda je chce mít za loutky a hrát s nimi divadlo s názvem Život. Děti jsou totiž velmi učenlivé. Viz video(od 16:30)
Další formou spolupráce je určitě spolupráce mezioddílová. V mnohém došlo ke zlepšení i díky střídavým startům, které se nám po mnoha bojích podařilo zachovat i pro přípravky v Praze. Spolupráce se dá rozdělit na více oblastí.
Mezi významnou formu, avšak spíše v negativní podobě, se můžeme bavit o tzv. "vykrádáním". Hodně trenérů v ligových týmech toto již nedělá anebo když už to udělá, tak přijatelnější cestou, tedy jít za dospělým, ať už je to trenér, či rodič. Nejhorší je, a to v lásce opravdu nemám, je přijít za např. sedmiletým klukem a plést mu hlavu. Říct, pojď, ty jsi šikovný, pojď hrát za Horní Dolní, podívej jak jsme dobří. To je mi tedy výchova. Kluk nemusí dobře pochopit, co se děje, samozřejmě má radost, že je o něj zájem. Tento typ trenéra v tomto však nepřestane pokračovat a za dva roky se z hráče číslo 10 může opět stát hráč číslo 25. A hele, na soupisku už můžu dát jen 20 hráčů. Promiň na dva roky jsi nám hezky posloužil, teď už jdi pryč. Nikomu nebráním, třeba se někomu tato cesta líbí.
Já mám raději variantu komunikace a "správného" (správné píšu záměrně v uvozovkách, jedná se o dost subjektivní pohled) načasování. Pokud je hráč opravdu šikovný, proč mu bránit v postupném přechodu do vyššího klubu. Vždyť výchova a rozvoj jedince, to by měl být cíl všech klubů, z kvalitních jedinců se dá poskládat dobrý tým. Podívejme se na naší reprezentaci v roce 2004. Kdo však ví lépe, kdy je hráč připraven na odchod, než trenér, který s ním pracuje na tréninku i mimo trénink? Není to totiž jen o individuálních herních dovednostech, avšak i o mentalitě daného hráče a např. také rodinném zázemí. Pokud se nepletu, Tomáš Jablonský z Hájů odcházel v mladším dorostu. To samé Martin Hyský. A dotáhli to přesto do ligy a do zahraničí. Vše je o komunikaci mezi lidmi.
Filozofie výchovy a vedení kluků
Každý tým má svou vizi, svůj postoj k tomu, jak vést kluky, koho brát na zápasy, turnaje, jak pracovat na tréninku. V krátkosti představím svůj pohled na věc.
Výběr zápasů
Je třeba se pozastavit nad tímto bodem. Na Hájích hrajeme v přípravkách více soutěží, tzv. "Elite" (oficiálně tak nebyla nikdy pojmenovaná) a zbylé soutěže přípravek rozdělené podle toho, zda se hraje na jedno hřiště či na dvě. Letos jsme se ve všech ročnících rozhodli hrát druhou soutěž na jedno hřiště. Jedním z důvodů byla zkušenost z loňského roku u 2006. Týmy hrající na dvě hřiště jsou většinou týmy dobře pracující s mládeží, kde však mají i své nejnastartovanější kluky. Jelikož ti naši nejnastartovanější kluci hrají tu elitnější soutěž a tuto druhou hráli středně rychle a pomaleji se učící děti, bylo to pro ně mnohdy náročné a spíše lovily míče ze sítě. V soutěži na jedno hřiště najdeme více vyrovnaných týmů. Na druhou stranu, ne každý tam razí naší filozofii, a tak je to mnohdy o nakopávaných či jednodušeji odehraných míčích v zadních pozicích a těžení z našich chyb, neboť se snažíme tvořit. Musím však říci, že tento model v porovnání s loňským je pro děti přínosnější, hraje se v pro ně optimální rychlosti. Pro zbytek kluků, zejména pro ty nejpomaleji se učící pak hledáme vhodné přáteláky, zejména proti o rok mladším soupeřům. Není to snadné takové soupeře sehnat, je třeba vysvětlovat, že tyto naše pomaleji učící se děti jsou o rok či o dva herně níže. Což, jak už jsem několikrát psal a učí se na licenci, je normální, protože rozdíl mezi kalendářním a psychickém věkem může být až o dva roky, jak dopředu, tak dozadu, tedy sedmileté dítě může být psychicky devítileté, ale také pětileté. Pro takové kluky je pak třeba vyhledávat vhodné přáteláky. Když jste totiž např. kalendářní ročník 2005, nemůžete hrát s ročníkem 2006, spadá do jiné kategorie, i když pro některé kluky je to škoda. Je to však asi správně nastavené, neboť jsem bohužel přesvědčený, že spousta týmů by toho zneužívalo jen ve prospěch vyhrát zápas a bralo by šikovnější borce.
Setkávám se na turnajích či zápasech (i školních) s pro mě podivným točením hráčů. Pokud nominuji, vyberu hráče na turnaj, zápas, počítám s tím, že na tom zápase budou hrát a nikoliv sedět na střídačce. Snažíme se, aby hráli všichni přibližně stejně dlouho (nehledě na kvalitu a výsledek), to přibližně je tam důležité, protože tam nebudeme stát se stopkami a přesně na vteřinu to měřit. Je však smutné, když kolikrát na zápasech a zejména turnajích vidím dvě čtyřky na střídání a hraje převážně pouze ta jedna. To si pak ti ostatní mohou přijít méněcenní. Hlavním výsledkem by pro nás mělo být zlepšování všech hráčů, nikoliv číslo na konci zápasu. Nejlepší jsou pak hlášky trenérů, že kluci budou hrát, až se zlepší, ale kde jinde se mají zlepšit, než na hřišti?! Je to škoda a pak se nedivme, že kdesi ubývají děti. Že jich fotbal nemá tolik. Ten, kdo dá dětem šanci si hrát, tam, kde se cítí dobře, málokdy odchází.
Ano, hra především. Ať už na začátku tréninku, místo dřívějších zahřátí formou koleček, raději dám hru, nebo práci s míčem, v prostoru, honičku. Kolikrát se přistihnu, jak říkám, pojď trénovat, dnešní trénink, atd., místo toho, abych použil hra, fotbal. Hned mě to napadne poté, co to řeknu. Zvláště u těch úplně nejmenších. U nich je nejvíce vidět nadšení ze hry, zábava. Na prvním kroužku na Mendelce pro 1. třídy jsem po úvodním povídání a základní bezpečnosti dal jednou honičku. Na kroužek mi chodí holčička po vážné nemoci, kulhá, nemůže pořádně hýbat s jednou ručičkou, ale to nadšení v očích ze hry bylo kouzelné. Radost z pohybu, ze hry, to by měly být naše cíle. Kolikrát se mi to na fotbale v dětech nedaří vyvolat jen pro to, že neplní věci dle mého, protože na to mají jiný názor. Je to však jejich chyba nebo má?
Pozice? Hlavně si všechny vyzkoušet
Ještě než přejdeme do kategorie mladší přípravky, kde už se hraje 4+1 a jsou zde základní pozice, zastavme se ještě na chvíli u kategorie předpřípravek. Jistě spousta z Vás zná turnaje Mini Cup pořádané sekretářem Čafky Davidem Kopcem. Je zde na místě otázka, zda již v takto malém věku hrát 4+1. Nejsem zastáncem ani odpůrcem, i my přes zimu pořádáme turnaje 4+1 pro ročník 2008, avšak na některé děti je to ještě brzy. V nejmladším věku jsou děti schopné vnímat třeba jen jednoho hráče okolo sebe. Proto se hraje 1vs1, 2vs2 či max 3vs3 a i to je pro některé hodně. Ti, kteří jsou vývojově napřed už asi v posledním ročníku předpřípravky zvládají hrát 4+1 a vnímat více spoluhráčů. Kolik však takových dětí v týmech máme? Proto je dobré v tomto věku se zaměřit hlavně při tréninku na hru v menších počtu. Při turnajích se netrápit tím, že někdo drží už čtvereček, ale dívat se na důležité věci, podstatné, jak hráči přemýšlí samostatně, jak se rozhodují, jak pracují s míčem. Jaké zkouší kličky, zda se nebojí hrát.
V kategorii mladší přípravky na tréninku také často hrajeme i v menším počtu v rámci různých bagovek či fotbálků. Mnohdy nehrajeme pouze na jednu branku, hrajeme na více, aby se kluci učili uvolňovat, rozhodovat, hledat výhodnější řešení. V zápase už je pak jen jedna brána (dost velká). Zde už si říkáme základní pozice, u nás brankář, zadní útočník a přední útočník. Je to hlavně o tom nezakazovat obránci vyjet, když máme balón. Útočení, dávání gólů, hraní s míčem, to je motor pro děti. Brankáři hrajeme hodně vytaženého, snažíme se, ať se zapojuje do hry. Když se podíváte na MS, na Manuela Neuera, často byl hodně vyjetý za stopery a zamezil tak velkému množství gólových situací. Důležité je kluky střídat na různých pozicích. Ať si vyzkouší všechno, stejně tak ve starší přípravce. Ano, dostáváme asi mnoho gólů, protože máme brankáře hodně vyjetého, ale zase ho rozvíjíme v práci nohou a učíme ho i do budoucna na dirigování celé hry. Brankář (ve starších kategoriích střední obránce) vidí celé hřiště před sebou a může hru krásně řídit. Mluvení je důležitou součástí fotbalu, ať se místo rodičů (což by nemělo být vůbec) a trenérů, koučují sami.
To jsme si vyzkoušeli na soustředění, kdy si jeden kluk zlomil ruku a na domluveném přáteláku dělal trenéra. Zvládnul to na jedničku a pomohl mi i teď při jednom cvičení na fotbale, kdy jsem si potřeboval připravit jiné stanoviště. Stejně tak jsme nechali připravit kluky 2006 v červnu trénink pro 2008. Zvládli to výborně, bavilo to jak starší v pozici trenérů, tak mladší a připravili klukům zábavný trénink, srovnatelný s tréninky dospělých trenérů.
Pojďme za společným cílem
Krátkou úvahu bych chtěl zakončit výzvou pro všechny, kteří se mládežnickým sportem (nejen fotbalem) zabývají. Pojďme společnými kroky vytvořit pro děti co nejlepší prostředí, dle svého nejlepšího vědomí. Pojďme o věcech diskutovat, probírat je, argumentovat, nebát se měnit. Slýchám ze všech stran při jednáních, ať už na komisi mládeže FAČR, která je pro mě velmi přínosná a obohacující ve směru, jak se pracuje mimo Prahu, tak na komisi mládeže PFS, že se stále něco mění. Převažují názory, ať už to nějakou dobu necháme a nic nevymýšlíme. Já jsem názoru toho, že pokud chceme český fotbal někam posunout, měli bychom přemýšlet, co vylepšit a pokud může být změna ku prospěchu, nebát se jí.
Oceňuji všechny ty, kteří se ve svém volném čase věnuji sportování dětí. Vím, že jsem kolikrát byl k nim kritický a snažím se na sobě v tomto směru pracovat, protože bez této skupiny lidí by fotbal zanikal. A oceňuji zejména ty, kteří se v tom chtějí ještě vzdělávat a vést děti dle jejich nejlepšího svědomí. Pro oddíly není snadné shánět trenéry, navíc k tomu ještě se zkušenostmi a třeba vyššími trenérskými licencemi. Trenéři u toho dělají svá zaměstnání, školy, mají rodiny. To by nám však nemělo bránit v tom zamyslet se nad tím, jak to děláme a zda to nedělat jinak, aby to bylo více ku prospěchu dětí. Nejde vyhovět všem, rychle jsem tím vším projel a nedostal se ještě ke spoustě zajímavých věcí, které si třeba nechám na příště.
Níže uvádím zajímavé odkazy, ať už na projekty PFS či další věci, které mi pomáhají si uvědomit, jakou cestou vést děti. A to hlavně tak, aby je to bavilo a naučily se něco do života, protože fotbal je hlavně zábava a hra a také společný výchovný nástroj a nástroj k rozvoji dětí skrze zábavu.
http://www.nebertenamnasihru.cz/
http://fotbal.tvcom.cz/SportTv/Metodicka-videa/
http://nv.fotbal.cz/cmfs/sekretariat/odd-vzdelavani-treneru/index.php