lupráce
V textu budou normálním písmem popsány informace od pana magistra Haldy. Kurzívou pak vypsány mé domněnky, myšlenky, souvislosti.
Pan Halda začal povídáním obrazu dnešní doby, o tom, že se z dětí kolikrát stávají „monstra“ plnící naše rozmary. Měl na mysli to, že děti jsou stále vedené, přeorganizované a v dnešní uspěchanější době nemají tolik prostoru k vyjádření. To je holý fakt. Společnost se vyvíjí a ač děti byly dříve méně materiálně zajištěné, bylo více funkčních vztahů a obecně větší soulad v rodinách. Pan Halda dále hovořil o tom, že děti to dnes nemají jednodušší než dříve, jak je jim říkáno, ale naopak z hlediska vztahových to mají těžší. Materiální zabezpečení není vše. S tím souvisí informace, že více než polovina rozvodů je z důvodu, že manželé (většinou muž), neumí projevovat city. A je to dáno právě tím, že vztahy mohou být nahrazovány materiálními věcmi, které však nenaučí vyjadřovat emoce. Jsem přesvědčen, že to tak má mnoho dospělých. Je však otázka, co přenesou na své děti, zda je nechají pociťovat a prožívat emoce.
Dalším z názorů přednášky bylo, že se do dětí dnes až moc montujeme. Dříve se více děti staraly samy o sebe, ať už v partě (třída, sport) či doma (sourozenci). Dnes se snažíme vyřešit mnoho konfliktů za ně. Měli bychom však do konfliktu vstoupit, kdy se schyluje k fyzickému napadení. Enormně dnes narůstá agrese, a to nejen fyzická, ale slovní a také ignorační. Přibývá dětí, které druhého neřeší a ignorují ho. Ač se denodenně pohybuji mezi staršími dětmi (školními) a do školek nezavítám často, líbí se mi, jak jsou kolikrát třídy věkově namíchané. Mladší děti se potkávají se staršími a navzájem se učí komunikovat, řešit problémy a starší jsou nápomocní těm mladším. To už pak ve škole chybí, protože se věkově srovnají. Mluvím o kalendářním věku, protože ten psychický může být v 1. či 2. třídě velmi rozdílný. Ty rozdíly se mohou smazat až mnohem později.
Významným obdobím z hlediska vývoje mozku je období kojení spojené s OČNÍM KONTAKTEM matky. Oční kontakt má prý velký vliv na vývoj mozku a matka by mu měla věnovat při kojení velkou pozornost. Pokud tato fáze neproběhne v pořádku, nastávají zde do budoucna právě poruchy v rozvoji mozku, ADHD, porucha pozornosti, atd… Matka má totiž s dítětem nejužší vazbu, ale o tom více dále v článku.
V momentě, kdy batole začne vnímat více sebe sama, tedy začíná vnímat své JÁ, je připravené překlenout do období dítěte. V tomto období je velmi důležitý tzv. Rituál aktivních zábran. Zde se to dá i více propojit do fotbalové složky, respektive do principů učení fotbalu, protože samostatnost nerovná se „cochcárna“. Tedy v rituálu aktivních zábran se učíme dávat mantinely a dáváme najevo, že dítě nemůže mít vše. Tyto aktivní zábrany je potřeba prožít (nikoliv jen pochopit). Pokud dítě po něčem touží, např. po míči a my mu dáme najevo, že ho nemůže mít, začne vyjednávat. Pokud trváme na svém, a chceme aktivní zábrany vybudovat, nastává jeden z nejtěžších okamžiků, a to je řev. Velký křik či pláč a zde je těžká fáze, aby dospělý nepodlehl. Pokud podlehne, aktivní zábrany se nevytvoří. Pokud však setrvá, nemusí se tato situace opakovat mockrát. Na konci, kdy přijde poslední řev a pak přijde smíření, že míč nedostane, by mělo přijít ocenění, že tu situaci dítě zvládlo. Tím se učí říkat NE. Což mnoha lidem naší populace dělá problém. Navíc při řevu můžeme objevit, jaké dítě budeme mít. Tedy jak energické a s jakým temperamentem. Dle intenzity se pozná temperament, dle času řevu se pozná energičnost dítěte. Tím se dá zpozorovat, jestli dítě nebude třeba budoucí maratonec.
Pokud jsme úspěšně zvládli přerod batolete do dítěte, nastává cca ve 12 letech další rituál, a to přerod v slečnu či „jinocha“. Ten trvá cca do 20 let, kdy se stáváme muži/ženami. Berte prosím věkové hranice s rezervou. V období puberty je však velmi důležitý RESPEKT. Hranice respektující potřeby dospívajícího chlapce/dívky. Do 12 let se udává hranice na budování kvalitního sebevědomí.
Zde mohu udělat malinkou odbočku, a vrátit se do kurzu Respektovat a být respektován. Po absolvování tohoto kurzu jsem volal právě do Třebíče, šéftrenérovi Martinovi Daňkovi, který u nás před tím školil seminář He-Art, jež absolvovalo mnoho našich trenérů přípravek. Oboje bylo postavené na stejných hodnotách a na hodnotách nám blízkým. Hájecká filozofie je postavená na komunikaci HRÁČ – TRENÉR a vzájemném respektu. Možná ne tolik, může být obtížné (a pro mě stále je), stanovit si přesnou hranici. Nicméně díky vzájemnému respektu jsme schopni lépe komunikovat a využít to i do učebního prostředí. Tedy respektující prostředí s vymezenými pravidly a mantinely. V tom jsem v jednom svém období dělal chybu, že jsem zaměnil samostatnost za možnost dělat vše bez hranic a mantinelů. Tak to nefunguje. Autoritářský princip, respektive princip postavení vztahů silnějšího na základě moci může fungovat, ale do budoucna není z mého pohledu nejvhodnějším příkladem. Respekt je o něčem jiném. Stanovení mantinelů však může být právě v tomto ohledu jedna z nejobtížnějších věcí. Každý má ty mantinely nastavené jinak. Když vezmu fotbalový tým, tak hranice každého dítěte jsou nastavené z rodiny a v týmu si tvoříte další hranice. Zde je podstatné, aby byly jednotné od všech trenérů a lidí podílející se na procesu výchovy.
Když už jsem zavítal do oblasti kurzu Respektovat a být respektován, na chvilku se zde zdržím a následně se vrátím k přednášce pana Haldy a tématu vazeb. Kurz R+R, který doporučuji nejen pedagogům, ale hlavně rodičům, mi také pomohl pochopit další věci, které mohu aplikovat. A to nejen více empatického vnímání, které jsem do té doby měl spíš jen u dětí, ale u dospělých jsem rozdával rady na místo vcítění se do situace, zejména však v oblasti hodnocení, srovnávání, pochval a trestů. On je totiž velký rozdíl, před konkrétním oceněním, a všeobecnou pochvalou. Oceňovat by se mělo za konkrétní věc, ať už je to např. ta klička se povedla, líbí se mi domeček, který jsi vyrobil, atd… Být co nejkonkrétnější. S tím souvisí také hodnocení druhých, které je velmi subjektivní. Na místo toho je možné podporovat sebehodnocení. Je to ovšem opět o komunikaci na rovině respektující, a ne vysloveně autoritářské. Zde je důležité říci, že ne vše přijímám bezhlavě, mnoho věcí dělám tak, jak to cítím, na základě informací, které mám a získávám. Doporučuji dělat to samé :-).
Zde si neodpustím dopis (výzvu k respektu) dítěte adresovaný svému otci, který dnes, kdy byl článek napsán (shoda náhod??? :-)), objevil trenér Matěj Soucha na internetu:
Milý Taťko,
Měl jsem strach ti tohle vše po dnešním zápase říct, ale řekl jsem si že to udělám abys přestal aspoň na chvilku na moje zápasy chodit. Stejně to nevypadá, že by sis zápasy užíval a já si je rozhodně neužívám, když tam jsi. Když jsem byl menší, tak jsem miloval, jak jsi se na mě chodil dívat, teď si přeju, abys tam nebyl. Myslím, že začínám florbal nenávidět. Možná s ním seknu. Určitě si teď říkáš proč.
Dneska jsem Tě na tribuně slyšel, myslel jsem, že fandíš, ale zmýlil jsem se. Trénoval jsi, křičel na protihráče, trenéry a rozhodčí. Taky jsem slyšel, jak na mě křičíš pokaždé, když mám míček na hokejce.
Určitě si myslíš, že mi pomáháš, ale není to pravda. Mateš mě.
Pleteš mě, když mi dáváš pokyny z tribuny.Když jsem na hřišti, tak musím udělat několik rozhodnutí v krátkém čase. Měl bych míček potáhnout nebo nahrát? Mám dát křížnou přihrávku nebo vystřelit? Jít více dopředu nebo naopak dozadu? Kde jsou mí spoluhráči? Kde jsou obránci? Snažím se vyřešit všechny tyhle věci a ty chceš abych ještě poslouchal Tebe? Stejně to vypadá tak, že cokoliv udělám, stejně na mě křičíš pořád. Nejde, abych Tě poslouchal a věnoval se florbalovému zápasu najednou.
Je matoucí, když na mě s trenérem křičíte pokyny oba v jednu chvíli.Nemůžu naslouchat vám oběma. Častokrát se stane, že říkáš naprostý opak toho, co nás trenér učí na tréninku. Trenér nás nabádá k tomu, abychom se nebáli přejít od vlastní branky přes bránící útočníky, ty chceš abych míček odehrál dlouhým výhozem. Křičí na mě trenéř, křičíš na mě ty a aby toho nebylo málo, tak někteří další rodiče taky křičí. V ten moment bych na hřišti nejraději nebyl. Opravdu to není dobrý pocit.
Vadí mi, když křičíš na rozhodčí, zvlášť když mě učíš, že bych měl respektovat učitele, trenéry a starší.Tati, něktěří z těch rozhodčích chodí na stejnou školu jako já. Vidím je u oběda a jsem v rozpacích. Křičel bys na mě stejně, kdybych byl začínající rozhodčí? Ikdyž udělal rozhodčí správné rozhodnutí a ty stojíš 15 metrů od dané situace, stejně na něj křičíš.
Štvě mě, že jsi i několik hodin po prohraném zápase naštvaný. Jak dlouho máš právo být naštvaný a smutný? Ano, všichni chceme vyhrávat, ale někdy prostě přijde lepší soupeř, který nás porazí. My potřebujeme pár tréninků navíc a pak to půjde i v zápasech. Nechápu, jak mi pomůže to, když budeš naštvaný, se zlepšit v dalším zápase? Nejlepší, co můžeš po zápase udělat je říct mi, jak jsi na mě pyšný za bojovnost, fair-play a že se velmi rád díváš, jak hraju florbal. Taky bych rád slyšel: “Tak kam se půjdeme najíst?” Ale to je všechno. Zlepším se dalším tréninkem.
Nemám rád, když přede mnou negativně mluvíš o trenérovi.Říkáš mi, že mám trenéra respektovat a poslouchat to, co říká. Pak ale slyším Tebe a další rodiče, jak říkáte, že neví co dělá. Spoluhráči mi říkají, že jejich otcové jim radí, ať neposlouchají trenéra a oni neví, komu teda mají naslouchat.
Vytáčí mě, když přede mnou špatně mluvíš o mých spoluhráčích.Vím, že někteří nejsou nejrychlejší, silní, nebo nemají tak dobrou střelu, ale jsou to mí kamarádi. Tati, ve škole mě učí, že bych ke každému měl chovat respekt, ale ty pak doma zneuctíš mé kamarády přímo přede mnou. Přál bych si, abys v nich viděl dobré věci namísto jejich chyb.
Nelíbí se mi, když na mě křičís kvůli chybám, které udělám a říkáš, jak je florbal jednoduchá hra.Nevím, jestli si pamatuješ, jaké to bylo, když jsi sám byl hráč. Vzpomínáš si, když jsi procházel svým sportovním růstem a cítil se trapně, když jsi měl něco zkusit proběhnout nebo přeskočit? Vzpomínáš jak těžké bylo naučit se kličku nebo třeba chytnout míč ve vzduchu? Snažíš se udělat maximum, ale pořád to nejde. A určitě tomu nepomůžeš tak, že na mě křičíš nebo mi říkáš, ať používám hlavu. Co to vlastně znamená? Křičíš na mě a já většinu těch věcí stejně nechápu.
Tati, nechci Ti říkat jak mě máš vychovávat, ale někdy mám pocit, že Tvoje láska je závislá na tom, jak jsme právě hráli. Když vyhrajeme všechno je super, ale kdykoliv prohrajeme nebo hrajeme špatně vypadá to jako bys mě nenáviděl. Přeju si, abych domů jel s někým jiným a ne s tebou. Je to kvůli tomu, že mluvíš o zápase i tehdy, když já nechci. Rozebíráš každou chybu. Ikdyž vyhrajeme, tak stejně slyším o tom, co bylo špatně.
Vážím si toho, kolik času se mnou trávíš, vozíš mě na zápasy, kupuješ mi vybavení. Ale někdy mám pocit, jako bychom na hřišti byli od toho, abychom bavili dospělé na tribuně. My chceme jen hrát. A chceme ať nekřičíte na rozhodčí, druhé rodiče nebo trenéry z tribun.
Mohl bys to pro mě Tati udělat? Mohl bys jen přijít, v klidu sledovat hru a po cestě domů v autě nic ze zápasu nerozebírat? Jestli ano, budu moc rád, když se na příští zápas přijdeš podívat.
Tati, miluju sport, svůj tým a mám rád svoje spoluhráče. Chci s těmito kluky hrát do konce života, ale ne když mě nebudeš mít rád a budeš na mě křičet kvůli tomu, jak hraju.
Tati, dej mi vědět, jak jsi se rozhodnul. Mám Tě rád
Tvůj syn
Tonda #23
Vrátíme se zpátky k přednášce z Třebíče a blížíme se do finiše a k základním vztahovým vazbám, kterých je šest. Nejpodstatnějšími v oblasti rozvoje jsou mezilidské vztahy. Vztahy obklopují člověka celý život. Do 7 let se uzavírá spontánní rozvoj mozku dítěte. To souvisí zejména s druhou vazbou, ke které se dostanu. Berme tyto vazby z pozice dítěte, z pohledu JÁ. Záleží na pořadí těchto vazeb a jsou seřazeny podle důležitosti.
1. vazba: JÁ a máma
- Nejdůležitější vazba. Od mámy k nám ve většině případů směřuje bezpodmínečná láska.
- S tím souvisí i již zmíněný oční kontakt
2. vazba: JÁ a sourozenci
- Kdo z Vás si myslel, že na 2. místě bude táta?
- Z důvodu zmíněného spontánního rozvoje mozku je dobré (pokud jsou k tomu podmínky a umožňuje to situace) mít mezi sourozenci věkový rozdíl do 6 let.
3. vazba (1. divácká): Máma a sourozenci
4. vazba (2.divácká): Máma a táta
- Důležitá je pohoda mezi rodiči směrem k dítěti.
5. vazba: Já a táta
- Není výše postavená, bylo řečeno, že když chybí táta, což samozřejmě není dobře, dítě si mužský vzor může najít jinde.
6. vazba (3. divácká): Táta a sourozenci
Dostáváme se k závěru, a to k úkolům, které máma s tátou mají. Úkolem mámy je naučit dítě samostatnosti, pracovat s motivací a vůlí. Samostatnost je pro většinu dětí touha. Motivace se nevyvine bez samostatnosti. A na motivaci navazuje vůle. Vůle je jednou z podstatných složek, kdy jsme se o ní více bavili právě na přednášce Sportovní psychologie v Brně. Když nás něco motivuje k určité činnosti, bez vůle málokdy dosáhneme výsledku, který bychom chtěli. Vůle nás pohání dál. Příklad: díky motivaci přijdeme na trénink (sen stát se fotbalistou), ale na tréninku nám motivace nestačí. Je to vůle, která nás donutí vykonávat danou činnost, je to vůle, která nás učí setrvat. Bez vůle je to složité. V tomto směru mi tyto přednášky propojily.
Role táty je proces důslednosti. Jedním z velkých úkolů je výše popsané vybudování aktivních zábran (mámy nechtějí být za ty zlé). Dále je to oceňovací role, protože většinou mámy nešetří pochvalami, ale táta ji ne vždy udělí a role laskavého diktátora. Ta se projevuje zejména právě při tom, kdy dítě něco chce, ale táta mu to nepovolí, ale není na batole/dítě zlý, i když dítě křičí, a na konci dítě ocení. Je to proces důslednosti.
Slovo závěrem…
Můžu Vám prozradit, drazí čtenáři, že jsem byl po přednášce plný vjemů a emocí. Byla fantastická, ale to víte, já jakožto jedináček, kterému máma povolila vše, co mohla a na mou samostatnost moc nehleděla, bylo těžké vyvážit. Proto jsem odjížděl z rozpolcenými pocity, že jsem se dozvěděl spoustu podnětných informací, a to nejen o tom, jak se chovat k dětem a umět pochopit některé věci a situace, ale hodně i o sobě samém. Napsal jsem zde mnoho slov, mnoho informací a myšlenek, sám moc dobře ovšem vím, jak je těžké je v běžném životě a ve výchově praktikovat. Nemohu tvrdit, že všechny dobré věci, které si z přednášek odnáším, se mi daří aplikovat. Mnohokrát udělám věci jinak. Je třeba ke všemu přistupovat s pokorou a trpělivostí. Mým cílem je přispět náměty k zamyšlení. Vyvolat diskuzi a možnost zastavit se a přemýšlet, jak vychovávat ty, v nichž je naše budoucnost. Bylo by ode mě pošetilé říct, že všechno je tak jednoduché, když se o tom mluví, praxe tak jednoduchá není. Neseme si své vzorce chování.
Přednáškami se hodně nese pojem samostatnost. Byl tu několikrát zmíněn, vyzdvihnut. Vychovat samostatně fungujícího jedince by se mohlo stát naším cílem. To se však nestane, když ho budeme „chránit“ před všemi rozhodnutími a zkouškami, které ho posouvají dál. Je třeba si situace prožít. To samé platí ve fotbale na hřišti. Fotbal je úžasně dynamický, stále se mění situace na hřišti a děti se potřebují naučit řešit ty situace. To však nezvládnou bez toho, když jim do toho budeme hodně mluvit. Kolikrát trvá déle naučit se danou věc sám, ale o to více to za to stojí, protože to máme prožité na vlastní kůži. Zkoušeli jste radit někomu o něčem, co jste nikdy nezažili? Nebo si uměli představit pocit, když druhý o něčem mluví, co jste nezažili? (např. skok padákem)
Rád se však s Vámi, kteří máte zájem a dočetli jste článek až sem, o nabyté informace dělím. Považuji to za potřebné, když mohu na těchto přednáškách být. Budu rád za Vaše podněty i za to, že mi napíšete, že s mnohými informacemi nesouhlasíte a znáte jiné, pro Vás přínosnější, metody. A i kdyby se nad článkem zamyslel, byť jediný člověk, budu mít radost a nepřijde má snaha vniveč. Mávám :-)