lupráce
Než se pustím do zhodnocení toho, co mi školení dalo, tak bych nejdřív zmínil dvě věci, které se týkají Hájů jako celku. Pokud se podíváte na fotku (na konci článku), tak je to titulní strana z učebnice pro trenéry dětí 4-13, na které jsou hráči fotbalové akademie a naši Háječtí kluci. Možná se jedná o náhodu, ale i tak je pěkné, když se dostaneme do učebnice, kterou dostává u licence každý trenér.
Druhý a podstatnější moment je ohodnocení naší práce. Během školení bylo prezentováno, jak zapracovávat nové postupy a práci s dětmi podle nových metodik a reflexe nových trendů. Všichni školitelé ať už byly FAČRu, PFS, Slavie atd. zmiňovali v kladném slova smyslu vždy dva týmy, jedním z nich bylo Tempo a druhým jsou právě Háje. Je to pro náš klub pochvala a potvrzení, že se o práci na Hájích všeobecně ví.
No nyní už k samotné licenci. Když jsem o školení začal uvažovat, tak má představa byla o pokecu na jeden den, kde si řekneme pár věcí o fotbale, zdravovědě atd. Realita byla trochu jiná a musím říct, že jsem byl dost mile překvapen. Školení probíhalo intenzivně po celý víkend. Denně cca 10 hodin, během kterých jsme měli pauzu na oběd kolem 40 minut a asi 5 přestávek po dvou minutách. Školení se skládalo jak z praxe, tak teorie, kde nám byly představeny současné trendy, ukázky tréninku zahraničních akademií a ladění tréninkových jednotek. Hlavní důraz byl ale kladen na fyzický, psychický a motorický rozvoj dětí.
Přibližně 6 hodin jsme strávili v tělocvičně, kde jsme prováděli modelové tréninky, rozcvičky atd. Škála jednotlivých cviků byla hodně pestrá a musím uznat, že máme (míním v našem ročníku) na čem pracovat. Těch pár modelových ukázek se zaměřovalo částečně na zkvalitnění vedení míče, ale hodně cvičení bylo směřováno mimo fotbalově. Hlavním cílem bylo posílení celkové koordinace pohybů těla a rozložení zátěže i na ostatní svaly, které během fotbalu jsou minimálně zapojeny. Ať už se jedná o vyrovnání zátěže pro obě nohy, tak procvičení ostatních svalů přes záda a břicho až ke kolenům a kotníkům. Asi největší zápřah jsme dostali při úplně posledním cvičení. Dostavil starší pán, odhadem 65 let, takový menší střízlík. Jméno si bohužel nepamatuju, ale byl nám představen jako bývalý mistr republiky a světa v zápase. Můžu říct, že nás všechny strčil do kapsy. Jeho ukázky zdánlivě na pohled jednoduchých cvičení na posílení těla jsme zvládali za notného úsilí. Poslední cvičení přetáčení s míčem mezi kotníky už nedal skoro nikdo. Tento pán ve svém věku vše dělal s evidentní lehkostí a úsměvem.
To podstatné, co jsem si odnesl ze všech praktických cvičení, je práce s dětmi po stránce fyzického a motorického rozvoje. Přednáška vycházela jak ze studií sportovních lékařů, tak ze zkušeností zahraničních fotbalových akademií. Plný záběr u dětí byl měl být maximálně 5 sekund s následným aktivním (nikoliv sezením na zemi) odpočinkem. To znamená klidnější pohyb po dobu desetinásobku času plného záběru. Po pěti sekundách děti vyčerpají svůj silový fond, který mají uložený ve svalech a začínají vytvářet ve svém těle látky, které následně velmi těžko odbourávají. Proto děti dokáží „řádit“ klidně dvě hodiny v relativně rozumném režimu, ale pokud je během pár minut přetížíme, tak již pak nejsou schopni nabrat sílu a energii zpět. Je to asi jeden z hlavních důvodů, proč by rodiče ze střídačky neměli do zápasů zasahovat. V takové chvíli chtějí děti všem vyhovět a místo toho, aby během opravdu chvilky zregenerovali se přetáhnou a další práce na hřišti už neodpovídá kvalitám, které v sobě mají.
Jiný pohled jsem získal i na samotné vedení zápasu z pohledu trenéra. Vcelku hezky nám bylo vysvětleno, proč do zápasu nezasahovat pokřikováním rozkazů do hřiště, ale vysvětlením si situace během střídání, nebo pauzy mezi poločasy. Děti na hřišti nás opravdu ve chvíli, kdy mají míč vnímají minimálně, ale hlavně je tím nenecháme, aby se sami rozhodli, aby si sami našli to správné řešení, aby sami vyhodnotili, že ten jejich postup, který se jim pětkrát po sobě nepovedl není ten správný a sami si našli jinou cestu k úspěchu.
Musím uznat, že ačkoliv toto slýchám jako rodič i jako trenér každou chvíli, tak nyní jsem docenil smysl těchto pokynů. Děti, které na hřišti budeme celou úkolovat, říkat jim kam a jak se mají posunout, se v pozdějším věku nebudou schopni sami rozhodovat a tu kreativitu, kterou v nich tímto nerozvineme, budeme v budoucnu velmi těžko dohánět a je otázka, zda se nám to podaří. Hráči by do zápasu měli přenést to, co se naučili na tréninku a sami se rozhodli, co je pro ně v tu chvíli nejlepší. Na nás je, abychom po zápase hru i s klukama zanalyzovali a na dalším tréninku vymysleli cvičení, které pomůže zlepšit ty herní činnosti, v kterých jsme měli největší problémy.
Velmi kladně z celého školení beru přístup jednotlivých přednášejících, hlavně pan Kopsa a pan Srba měli super přístup. Bylo vidět, že se touto problematikou dlouhodobě zabývají a co hodně oceňuji, byla jejich sebereflexe, kdy otevřeně řekli, že kdysi trénovali jinak, že ne všem novým postupům byli hned nakloněni, ale dokázali zdůvodnit velmi srozumitelně a jasně, proč svá stanoviska přehodnotili a probíranou problematiku přednesli zajímavě a srozumitelně.
Ze svého pohledu musím tedy závěrem zopakovat, že ačkoliv se jednalo pouze o dvoudenní školení, tak můj pohled na trénování dětí se dost změnil a to, co jsem pochytil, se pokusím přenést jak do tréninku, přípravy a samotnému přístupu k dětem.
