lupráce
Čtvrteční metodické povídání s rodiči začalo povídáním právě o autenticitě. Publikuje se mnoho článků o tom, jak se mají vést děti k samostatnosti, máme vytvořit respektující prostředí. Může to být pro nás těžší, protože výchova většiny z nás nemusela být postavena na respektujícím prostředí, nýbrž více na autoritativním, a zafixované vzorce chování přenášíme dále.
Když si zadáte do Googlu definici autenticity, vyběhnou na vás tato slovíčka: ryzost, původnost, hodnověrnost, autentičnost, pravost. Podívejme se v tomto případě ve vztahu k učení a rozvoji dětí (později i trenérů) na definici autentického učení:
Autentické učení je projevem principu demokratizace. Pro autentické učení je zcela zásadní suportivní (vstřícné, podpůrné) klima. Jeho hlavními rysy jsou respekt k žákům, jejich názorům, hodnotám a postojům, vstřícnost k diskusím, otevřenému řešení problémů. – http://wiki.rvp.cz/Knihovna/1.Pedagogicky_lexikon/A/Autenticke_uceni
Ze školení He-Art (fotbalové školení, o kterém se můžete více dozvědět zde: Koučink v He-Artu), které mi v mnoha věcech otevřelo oči, jsem si odnesl velmi důležitý princip. Místo komunikace typu T (trenér) –> H (hráč), jsem začal více praktikovat komunikaci typu H –> T –> H, a to zejména při trénincích. Při hraní samém ode mě měli kluci velký prostor při samostatném rozhodování, nicméně když jsme řešili situace, rozebírali si je, hodně jsem jim prezentoval svůj názor a vytvářel jim cvičení a podmínky, kde pro rozvoj neměli tolik potřebného prostoru.
Když si lépe vysvětlíme dva výše uvedené principy komunikace, jedná se o tento rozdíl. V prvním případě trenér dává instrukce, pokyny, informace bez toho, aniž by vnímal, jak se k tomu hráč staví. V druhém případě reaguje trenér na to, co vidí, slyší, od hráče samotného. Hráč vysílá trenérovi podnět, určitou reakci, ať už tím, co říká, častěji však tím, co dělá. Je pak na trenérovi samém, aby se získanou informací pracoval tak, aby vytvořil podmínky pro rozvoj hráče. To, jakým způsobem to udělá, je na něm. Konečnou informaci tedy hráč o trenéra dostane, ale podnět vzniká u hráče samého. Chceme – li vychovávat kreativní hráče a rozvíjet je (nejen jako hráče, především jako osobnost), je potřeba vidět, jak se děti chovají a na základě toho reagovat. Když zvolíme model, že budou zvyklí jen dostávat informace a konat na základě nich, jen velmi těžko vychováme kreativní a autentické osobnosti.
Nyní si to můžeme vztáhnout ke vztahu k dospělým lidem. Ti, kteří pracují ve vedoucích pozicích, přemýšlejí a uvažují nad tím, jak rozvíjet lidi, které mají „pod sebou“. Mé dřívější smyšlení bylo takové, že jsem přesně řekl trenérovi, udělej toto cvičení a udělej ho tak a tak. Dnes to omezuji na možné minimum a když se s trenéry bavíme, co dělat, říkám, jaké téma by bylo vhodné dělat. Cvičení samotné je lepší nechat na trenérovi, který ho udělá.
V praxi jsem totiž zjistil, že to, že si připravím cvičení v hlavě se všemi detaily a vidím pak provedení u jiného trenéra je jiné právě v tom, že není autentické. Je přejaté od někoho jiného. Cvičení tedy nemělo takový účinek. Větší efekt má podle mě, aby si trenéři v začátcích dělali svá, byť jednodušší cvičení, ale aby byla jejich. Případně odkoukali od svých kolegů a pokusili se transformovat pro své prostředí.
Nyní tímto způsobem děláme i interní trenérská školení. Dáme trenérům informace, doporučení, náš pohled, jakým způsobem však danou činnost vykonávají (pokud nevybočuje z nastavené filozofie) a co vše si ze školení vezmou, je na nich. Protože když jsme autentičtí, můžeme se dostat do tzv. stavu FLOW, kde směřujeme veškerou naši pozornost na danou aktivitu a dosahujeme svého nejvyššího potenciálu. Na wikipedii se píše o stavu flow toto: Wikipedia Flow
Není jednoduché vytvořit prostředí k rozvoji autenticity. Můžeme mít tendence podsouvat druhým naše názory. Myslím, že hraje roli i dnešní uspěchanější doba, kdy při nedostatečné trpělivosti volíme „rychlejší“ a „snazší“ řešení, která autenticitu mohou potlačovat.
Mé názory vycházejí z praxe a zkušenosti. Člověk se neustále učí a při zamyšlení nad touto tématikou vidím, kolika „chyb“ jsem se při tom dopustil a dopouštím. Článek může být přínosem pro ty, kteří cítí, že rozvíjet osobnost tímto způsobem, je pro něj/ni, jako pro osobu, blízké.