lupráce
Komentář
Zápas na Chuchli, kde nás FAAZ hostil, byl sladkou tečkou na náročné sezóně. U kluků nastala před dvěma měsíci částečná změna jak realizačního týmu, tak nastavení tréninkového procesu. A to nejen tréninků samotných, ale řekl bych i způsobu vedení při trénincích, zápasech a mimo tréninky. Vyvrcholení pak předvedli kluci v tomto zápase.
A co vlastně znamená, že si kluci odřídili zápas sami? Začalo to kratším proslovem v kabině, kdy jsme se bavili o motivaci a o tom, jak přistupovat k zápasům. Během dvou měsíců obdrželi kluci mnoho informací, že jsem jim řekl, že všechno už znají. A pak nastalo spontánní rozhodnutí, kdy jsem na minutu odešel, s tím, že sestavu nechávám na jejich domluvě. Za minutu (poměrně krátký čas) jsem se vrátil a kluci ji měli hotovou. Tak jsem jim řekl, že to nechám celé na nich, že budou hrát bez trenérských pokynů, když vše znají a že se budou i střídat. Šlo o maximální obrázek toho, co se za tu dobu naučili a jak dokáží fungovat jako tým.
Rozcvičku zvládli celkem dobře, až na dva detaily, kdy dostali dvě informace, aby to bylo příště ještě účinnější. Začátek hry mi pak ukázal, že když svým klukům důvěřujete, důvěru Vám vrátí. Jak se říká, co zaseješ, to sklidíš. FAAZ měl stejně staré hráče, kromě vysokého brankáře, který byl 04 a jednoho dvou hráčů v poli 04. Jeden nakonec rozhodl o tom, že naši kluci prohráli o gól. Rozhodl svým důrazem a výškou, gól z rohu, kdy řekl, dejte mi to kluci na hlavu, dám gól, bylo opravdu těžké bránit, byť se kluci snažili. Ale to bych předbíhal.
Od první vteřiny do poslední byli kluci plně vtaženi do hry. Hrál se zápas nahoru dolu, dynamický, fotbalový, plný nasazení a hezkých fotbalových momentů. Kluci předvedli chuť hrát a vyhrát. Co si dovolili v zóně u naší brány svědčilo o velké sebedůvěře. Vilda např. s přešlapovačkou a nasazenými jesličkami soupeři, Fíla pak Zidanovkou. Oba měli možnost míč odkopnout. Oba ho získávali pro sebe a chtěli mít míč na kopačkách, i pod tlakem si věřili. Stejně tak i Kečup (Tom) na střední záloze, který citlivě vyhodnocoval situace, ale bylo vidět, že je plný sebedůvěry, což mu přineslo dvě branky, a hlavně druhý gól, z voleje z patnácti metrů do šibenice, byl ukázkový. Po taktické stránce uplatňovali kluci naučené věci, komunikovali spolu, přihrávali si, kombinovali. A hráli v plném nasazení. Nesklopili hlavy, když prohrávali, naopak, hnali se dopředu za tím, aby aspoň vyrovnali, když ne celkově otočili.
Hned po zápase pak byli smutní z prohry. Vehnalo jim to slzy do očí. Mně však naopak přebíhal mráz po zádech po celou dobu utkání, protože jsem byl hrdý na to, co kluci sami předvedli. Střídání mělo dynamiku, smysl, kluci se uměli vystřídat. Těžko se to přenáší do článku, aby si čtenář představil, jak to na zápase vypadalo. Možná pomůže, když řeknu, že mně rodiče řekli během zápasu (nemusel jsem se být na střídačce, když si to řídili kluci), co jsem s nimi udělal, že hrají dobře a s takovým nasazením a za druhé, že mě prý rodiče chvílemi hledali, kde jsem. Je možné, že ani nevěděli, že si to kluci řídí sami.
Když jsem u rodičů, zde je potřeba říct, že během dvou měsíců na sobě zapracovali nejen kluci, ale i rodiče. Po celý zápas jsem slyšel podporu, tleskání za hezké akce na obě strany (i ocenění pěkných momentů soupeře), a to, jak se zachovali při poděkování kluků směrem k nim za povzbuzování, bylo působivé. Plácnutí s hráči mi připomínalo celistvost celého týmu.
Nastaly v zápase situace, i organizační, které se mohly udělat jinak. Kluci si to vyřešili po svém, autenticky, pak jsme si o tom povídali v šatně. Je opravdu ale krásné vědomí, že jediný pokyn, který jsem na střídačce během 70 minut dal byl ten, aby si kluci vzali bundy, když nehrají a střídají.
Děkuji klukům za jejich výkon, byla radost to sledovat.
Zápasu se zúčastnili: Honza Maršák, Vilda Schrojf, Fíla Prachař, Simon Větrovec, Alex Klymskyj, Tom Kolář, Dymo Nykyforuk, Luky Veselý, Domča Mareš, Kája Hamala, Kuba Danda