lupráce
Ahoj kluci, pro začátek se našim čtenářům jen krátce představte.
P: Zdravím, na Hájích jsem už od dětství, prošel jsem tu snad všemi mládežnickými kategoriemi až do mužů. Ale mládež zde trénuji teprve druhým rokem. Prostředí mi tu je dobře známé, až domácké.
L: Ahoj, trénuji na Hájích druhým rokem. Spoustu kluků ale z Hájů znám už mnohem delší dobu z dětských let. Proto se tu cítím jako doma a nebylo těžké sem zapadnout.
Oba jste začali trénovat společně před více než rokem u ročníku 2009. První pomyslná zkouška bylo hned soustředění, kde jste se s dětmi z ročníku seznámili. Jaké to bylo?
L: Popravdě jsem byl dost nervózní. Během pár dnů to ze mě však spadlo a moc mě to bavilo a soustředění jsem si užil.
P: Nebudu lhát. Před svými počátky v trénování jsem moc rád děti neměl. Na soustředění se ale mnoho mých názorů změnilo a nakonec jsem si to užil.
S jakými pocity a představami jste do této nové zkušenosti šli?
L: Jelikož to měla být má první zkušenost s prací s dětmi, tak jsem žádné představy neměl, ale očekával jsem, že mě to bude bavit a naplňovat.
P: Já jsem se toho docela bál. A myslel jsem, že to bude probíhat jako v mých dětských letech – takže hodně křiku a rozkazů. Docela mě překvapilo, jak to tu funguje.
To, jak to tady funguje, bys tedy charakterizoval jak, Pájo?
P: No, je to tady hodně na klucích, snažíme se je nevyrušovat v jejich procesu učení, jdeme spíš cestou nějakého uvědomění a klukům spíš v této cestě pomáháme. Už tolik nejde o ten autoritativní přístup...
A teď po roce, jak se tyto představy změnily a transformovaly, jaké máte nové pohledy na trénování dětí?
L: Po tom prvním roce jsem určitě zjistil, že mě trénování baví. Líbí se mi ten přístup k dětem, který praktikujeme. Rád bych se trénování věnoval dál a věnoval se mu víc do hloubky.
P: Na to už jsem částečně odpověděl. Každopádně za ten rok si všechno hezky sedlo. Těším se, až budu moct kluky sledovat, jak rostou nejen fotbalově, ale i lidsky.
Změnilo vás trénování dětí?
L: Ano, trénování mě změnilo.
P: Ano. Určitě jsem změnil názor na děti, mám k nim teď úplně jiný přístup. A obecně pro práci s lidmi jde o skvělou zkušenost, uvědomování si různých věcí, prohloubení empatie. Jde o takovou školu psychologie.
Říkal jsi, že jsi dřív ani neměl moc děti rád. Co je TO, co změnilo tvůj názor a tvůj pohled?
P: Hodně tomu pomáhají chvilky, kdy se snažím klukům něco předat a oni to akceptujou a respektujou. To, jak děti někdy myslí, je někdy opravdu k popukání. Uvědomil jsem si, že přemýšlí jinak a na základě toho taky jednají, a proto je za to nemůžu úplně vinit. Což jsem třeba dřív dělal (smích).
Luky, ty jsi k trénování začal i částečně vyučovat tělesnou výchovu na jedné z našich partnerských škol – ZŠ Květnového vítězství 1554. Pověz nám něco o této tvé nové náplni života.
L: Ano, dostal jsem nabídku od trenéra ročníku 2010 – Míry Navary. Potřeboval, abych za něj učil nějaké hodiny, protože potřeboval čas na své studium. Dlouho jsem nad tím přemýšlel, nakonec jsem se rozhodl do toho jít. Ostatně studuju na pedagogické fakultě university Karlovy, takže je to supr praxe.
V čem je učení jiné než trénování?
L: Je to hodně odlišné od trénování na Hájích. Kromě sportovně nadaných jedinců jsou tam i tací, kteří se spíš sportu vyhýbají. Tohle sjednocení bývá často náročné.
Pájo, ty jsi na Hájích už od dětství. Jak bys porovnal Háje za tvého mládí a Háje teď?
P: Přístup k dětem byl určitě jiný, ale o tom už jsme mluvili. Hodně se tu omladily realizační týmy, ale to s tím jde ruku v ruce. Tehdy na Hájích byla ještě tráva. My jsme však jako ti nejmladší trénovali hlavně na Schulhoffce, kde však Háje také vlastnily velké travnaté hřiště s běžeckým oválem. Bohužel nám byly tyto prostory odebrány, a i přes zlepšení v přístupu k dětem a k trénování obecně, teď musíme hlavně bojovat s těmito řekněme prostorovými nedostatky. To je škoda.
Oba nejenom že trénujete, ale jste také hráči hájeckých mužů. Hraje se vám spolu dobře?
(smích)
L: Bohužel jsem se hned na začátku v hájeckých mužích zranil.
P: Ale všeho všudy jsme spolu odehráli přibližně 2-3 zápasy a vždy šlo opravdu o květnatou spolupráci!
(smích)
Dále jste velmi dobří kamarádi. Není toho vzájemně stráveného času někdy už moc?
L: Já to tak necítím. Myslím si, že si s Pavlem dobře rozumíme, a i poznáme chvíle, kdy si od sebe potřebujeme trochu odpočinout.
P: Já to tak také necítím, ponorka ještě nepřišla a popravdě si nemyslím, že toho vzájemně stráveného času je až tak moc.
Lidé si vás často pletou, nevíte proč?
(smích)
L: Zejména děti (úsměv). Ale moc tomu vlastně nerozumím, protože si myslím, že si nejsme až tak podobní, určitě je to však úsměvné.
P: Já si myslím, že postavově a vzhledem si až tak podobní nejsme. Ale máme hodně podobný humor a gestikulaci, tak možná tam může být ten pomyslný kámen úrazu.
Je nějaký cíl, kterého byste chtěli na Hájích dosáhnout? Něco změnit, vyhrát, vytvořit?
L: No, jelikož mi Háje přirostli k srdíčku, tak bych tu chtěl trénovat co nejdýl. Rád bych se v budoucnu i víc zapojil do organizace a chodu tohoto klubu.
P: Samozřejmě bych chtěl vidět vyrůst naše kluky. Hlavně bych si přál zase vidět na Hájích hrát ročníky na trávě. To bych si hodně přál. Dál by bylo supr, kdyby se zvednul tým můžu, jelikož si myslím, že jak dorostenci, tak i mladší žáci jsou velmi kvalitní mužstva, tak ti chlapi trochu pokulhávají… Takže bych si přál, aby se tohle zvedlo, abychom se dostali zpátky do přeboru. A míň těch zranění (úsměv).
Jste na Hájích šťastní?
P: Ano
L: Absolutně
A co vás tu drží, co vás tu dělá šťastnými?
L: Za prvé mě trénování baví, mám to rád. A hlavně za druhé si myslím, že máme skvělou partu trenérů, se kterou se rád vídám i mimo Háje.
P: U mě je to určitě taky ten kolektiv, který tady je. Děti, trenéři, rodiče. A pak je to i nějaká hájecká hrdost, jsem tu odmala a chci tomu klubu za to všechno, co mi dal, něco splatit! (smích)