lupráce
Počet slov:
Na toto téma probíhaly a probíhají různé výzkumy, kolik lidé v průměru za den řeknou slov. Jsou na to různé názory, dříve vědci tvrdili, že muži řeknou denně v průměru 2000–4000 slov, zatímco ženy okolo 8000. Nové výzkumy tvrdí, že není rozdíl v počtu slov mezi ženami a muži, a že množství slov je až 16000 za den. Je důležité si uvědomit, že do verbální komunikace, patří i psaná komunikace. Tedy to, že si lidé píší, dnes zejména skrze mobily (SMSky, whatsapp) a sociální sítě, se počítá do denní verbální komunikace. Udává se, že průměrně probíhá 2-3 hodiny denně u každého.
Často se nám trenérům stává, že děti jsou nepozorné, upovídané. Pokud budeme vnímat silnou potřebu lidí obecně mluvit, protože je to pro náš druh nejvyspělejší forma společenského styku, může se stát, že budou mít děti větší tendenci povídat i během tréninku, pokud budou mít prostor a nebudou vypovídané přes den.
Je otázka, kolik prostoru mají děti ke sdílení svých zážitků a pocitů v průběhu dne. Kolik prostoru dostávají ve škole, v družině, kolik času si povídají rodiči, ať už je to doma či mimo něj. Pak se nám trenérům stává, že mají děti tendenci být upovídanější během fotbalu. Je i na nás na trenérech, zda máme možnost s tímto faktem pracovat a dát prostor hráčům se vyjádřit, např. před tréninkem či po tréninku, ale někdy třeba i během tréninku, v rámci oboustranné komunikaci, ať už individuální, skupinové či hromadné. Když dětem i hráčům zajistíme prostor projevit se mimo trénink, jsem přesvědčen, že na tréninku nemusí mít takovou potřebu.
Význam slov:
Jak říká Jaroslav Dušek ve svém představení Čtyři dohody, miřme slovy přesně. Každé slovo, ať už psané či mluvené, má svůj význam. Zvláště u nejmenších dětí je vhodné se přiblížit jejich mluvě. Tedy mluvit jednoduše, bez složitějších výrazů, a spíše krátce, protože děti neudrží dlouho pozornost. I dospělý člověk dnes v průměru udrží plnou pozornost po dobu 11 minut.
Vnímejme, co říkáme, jaká slova používáme a zda jim hráči, hráčky rozumí. Mnohdy to poznáme z jejich výrazu ve tváři nebo tím, že dělají něco jiného, než co jsme jim řekli, protože neví, co mají dělat.
Stává se, že si neuvědomujeme, že tím, co říkáme, utváříme náhled jedince na danou situaci. Např. když řekneme: jdeme učit „těžkou“ kličku, je předpoklad, že si dítě automaticky bude vytvářet představu, že je klička složitá a může se mu učit o něco hůře, i když by ji třeba bez přívlastku zvládnul velmi lehce, ale klička přijde složitá nám a podvědomě sdělíme tuto informaci našim svěřencům.
Vnímáme slova stejně?
S tím souvisí také to, že každý z nás může mít, a většinou má, jinou představu o daném slovu. Když vám řeknu, abyste si představili psa, je velmi pravděpodobné, že váš pes bude vypadat jinak než ten můj, či než pes vašeho kamaráda a kohokoliv v okolí. Nebo řeknu: vybav si letící balón, tak si ho můžeme zobrazit v hlavě, jak letí ze strany, ve vzduchu či po zemi, ale někdo, třeba mimo fotbal, si může představit horkovzdušný balón ve vzduchu. Tento příklad uvádím pro ujasnění, byť je trochu nadsazený.
Proto je kolikrát potřeba, abychom si některé věci vydefinovali. A to jak s hráči, tak např. i mezi spolupracujícími trenéry, vedením či rodiči. Umíte si představit, že při pokynu směrem ke klukům, ať si nabíhají, si jako trenéři představujeme, že hráč odběhne od protihráče třeba do strany, zatímco pro hráče to může znamenat třeba jen metr dopředu od soupeře? To jsou věci z praxe. Je na každém z nás, zda věnujeme čas a pozornost, abychom věděli, pokud mají všichni zúčastnění jasno, o čem se mluví.
Jak pracuje mozek se slovy?
Mozek si představuje slova v obrazech, což jsme si popsali v předešlých odstavcích. Poproste člověka v okolí, ať vám řekne pár základních slov a můžete si to hned vyzkoušet. My však nevidíme, jaký obraz se utvoří v hlavě tomu druhému, těm, ke kterým mluvíme. I toto je zapotřebí ujasňovat a sdělit i tuto informaci týmu, aby si uvědomil, že jejich spoluhráči mohou věci vidět jinak.
Marek Vojta, trenér juniorské florbalové reprezentace, zažil na jednom z kempů tuto zkušenost, která může být i pro nás pomůckou: „Kolega trenér rozdělil tým do skupin. Každá skupina měla flipchart a vybraného kreslíře. Trenér ukázal hráčům obrázek, který byl pro všechny stejný. Hráči ze skupin měli za úkol popisovat svému kreslíři, který nesměl vidět obrázek od trenéra, co na daném obrázku je a jak to vypadá. Po dokreslení si skupiny vzájemně ukázaly obrázky a viděly, že na papírech flipchartu jsou velmi odlišné kresby.“
Vnímání slov a pojmů se nám upevňuje na základě opakované zkušenosti. Tím se od miminka učíme mluvit, akorát jsme každý unikátní v předloze, na které se to učíme.
Předpona NE a abstrakce
Už jsme si vysvětlili, jak pracuje mozek se slovy a s tím úzce souvisí, kdy někomu říkáme pokyn s předponou ne. Nemluv sprostě. Neskákej na té posteli. Náš mozek, zvláště v útlejším věku, není zvyklý slyšet předponu NE, ale primárně vnímá kořen slova. Navíc si představuje, co nemá dělat. Tedy v hlavě vidí, jak mluví sprostě, případně, jak skáče na posteli. Čím jsme starší, tím se více učíme za tím slyšet něco jiného. Mluvme tedy k dětem, co mají dělat. Mluv slušně. Slez z té postele. Říkejme dětem, co mají dělat, nikoliv, co nemají. Budou nám pak více rozumět.
Je třeba také být konkrétní. Dětem se utváří abstraktní myšlení, dle psychologa Jeana Piageta, okolo 12. roku. Chceme – li mluvit s dětmi tak, aby nám co nejvíce rozuměli, buďme konkrétní. To však neznamená, že to u hráčů nebudeme rozvíjet.
Už zase? Opět? Jako vždy!
Jistě to známe, že když se něco nového učíme, děláme u toho chyby. Všichni jsme zvyklí odmala se učit pomocí zkušeností a chyb. Když se učíme chodit, zkoušíme to do té doby, než začneme chodit. Může nás ovlivnit, když do mluvy přidáváme slova jako: opět, zase, jako vždy, nikdo z vás, všichni jste…
Když je to v pozitivním kontextu, má to jiné dopady. Pepíčku, výborně, ta klička se ti opět povedla. Všichni jste zahráli skvěle. Ale když se nám něco dlouhodobě nedaří, sami si představte, co s vámi daný text udělá. Už zase jsi nepřihrál. Výkon byl jako vždy špatný. Nikdo z vás dneska nehraje. Mnohdy říkáme tato slova nevědomě či podvědomě, ale na přijímajícího můžou mít velký vliv.
Vytváření návyků na slova – nevadí, musíš, nesmíš
Předposlední odstavec zakončíme krátkým textem, na který navážeme v příštím dílu, a který se bude zabývat hodnocením, pochvalou a kritikou. Výše uvedená slova jsou jedna z těch, která často padají na fotbalových hřištích. Opakováním činností se vytváří návyk. Stejně tak je to i se slovy. Když často říkáme např., že něco nevadí, vytváříme si návyk, že i když se něco nepovede, tak to nevadí. Setkáváme se s tímto slovem zejména u mladších kategorií, když se učí novým dovednostem. Jenže jakmile děti zestárnou, najednou nám začne vadit, když se něco nepovede, ale vidíme, jak to může být dětem, které už jsou o něco starší, jedno. Může to pramenit z návyku, který jsme jim utvořili. Navíc, v tomto případě, jak už jsme si řekli v předchozích odstavcích, když dáme pryč předponu ne, je kořenem slova vadí, a to je to hlavní, co mozek slyší. Neznamená to, že najednou slovo nevadí či další nebudeme používat. Jedná se spíše o četnost použití daného slova.
Slova mají vliv
Výše jsou popsány určité zásady, které mohou mít vliv na utváření osobnosti. Co říkáme druhým, a zvláště dětem, má vliv na jejich formování a utváření. Ať už vědomě či nevědomě, slova, která říkáme, hrají velkou roli v utváření osobnosti dítěte.