lupráce
Sotva se dítě naučí pořádně chodit, už ho stavíme na lyže či na brusle a vodíme do kroužků. "Rodiče chtějí mít z dětí hned mistry na úkor všestrannosti a prožitku," kroutí hlavou Aleš Kaplan (49). Začínal jako tělocvikář, dnes patří k nejrespektovanějším kondičním trenérům v Česku. Působí u ženské basketbalové reprezentace či mužské fotbalové reprezentace, mimoto je autorem několika knih o pohybu dětí.
Se kterým sportem je ideální u dětí začít?
Doporučuji základy atletiky a gymnastiky. Běh, skok, hod, to vše vychází z přirozenosti člověka. Dítě vyzve svého rodiče, prarodiče nebo vrstevníka: "Dohoň mě! Přeskočíš kaluž? Kam dohodíš?" Mně ale občas přijde, že se tyto základní věci v pozdějším věku tlumí, což je škoda. Třeba takový hod. Ten není jen o pohybu paží, ale o koordinaci celého těla.
Zmínil jste i gymnastiku, k čemu ta je prospěšná?
Díky ní dokáže dítě vnímat své tělo a poznávat, jak se při pohybu zdokonaluje. Myslím základní gymnastiku - stoje, rovnováhu, podpory, vzpory. Tuto fázi často předbíháme, nutíme dítě do náročnějších pohybů a pak mu říkáme: "Ty jsi ale nešika, že to nezvládneš." Je třeba si uvědomit, že si dítě musí projít určitým pohybovým vývojem.
Jenže rodiče jsou často netrpěliví a chtějí vidět výsledek hned. Co s tím?
Žijeme ve společnosti zaměřené na výkon. Rodiče chtějí, aby jeho dítě bylo nejlepší a pak se tím pochlubit svému okolí. V dnešní době hrají roli i sociální sítě. Ale rodič musí hlavně respektovat pohybový projev svého dítěte a nabízet mu cvičení adekvátní jeho věku. Mám pocit, že rodiče chtějí z dětí hned dělat mistry. Mistry školy, regionu, republiky. Ale to na úkor prožitku z pohybu a osvojení si základních pohybových dovedností. Než se dítě naučí nový pohyb, chvíli to trvá.
Často vidíme, že již tříleté děti chodí do sportovních kroužků, je to správné?
Tříleté dítě bych nechal sportovat hlavně s rodiči či prarodiči. Na druhou stranu chápu, že je třeba vydělávat peníze a času na děti je málo. Takže rodiče rozmýšlejí, kam dítě dát. A když je poptávka, je i nabídka. Jednotlivé sporty se snaží přilákat čím dál mladší děti. V takovém věku, kdy se s nimi ještě dá pracovat. Bojím se ale toho, že když děti začnou ve třech letech pravidelnou organizovanou činností, jakýmsi tréninkem, tak se může stát, že ve věku, kdy si vybudují určitou výkonnost a vztah ke sportu, toho sportu nechají.
Proč?
Cítí se přesyceny, mají pocit, že už se tomu věnují dlouho. A k tomu na ně mohou působit jiná lákadla. I proto je v nabídce pohybové přípravy důležitá všestrannost a pestrost.
Co například hokej? Je pro malé dítě vhodný?
Vhodný je jakýkoli pohyb, ale při jednostranném zatížení může nastat časem problém s koordinací nebo může dojít k přetížení pohybové soustavy. Pak je důležité, jestli trenér s dětmi dělá pravidelně kompenzační cvičení. Pokud dítě nemá dobrý koordinační základ, tak časem přestane ostatním stačit. Nedokáže zareagovat na rychlou změnu pohybu.
U nás na vsi dělají kluci z fotbalové přípravky dřepy, když se jim na tréninku něco nepovede. Co si o tom myslíte?
Někteří trenéři využívají kliky a dřepy jako určitou formu trestu. Ale dělají děti ten cvik vůbec dobře?! I na seminářích pro trenéry se ptám: "Proč se stále opakuje klik a dřep?!" Děti mladšího školního věku se teprve učí tyto cviky technicky správně provádět. Trenér může místo toho říct například: "Oběhni mě" nebo "Udělej stoj na jedné noze". Trenér má kromě trénování i vychovávat. A postrádám u nich i kreativitu.
V čem konkrétně?
Opakujeme stále stejnou rozcvičku. Není divu, že to děti nebaví. Přitom ji můžeme jednoduše zpestřit. Taková krabice od banánů, s tou se dá dělat věcí... Nebo noviny. Srolujeme noviny a děláme různá cvičení a hry, kdy se děti navzájem strefují do lýtka nebo si noviny předávají jako štafetový kolík. Tím je zároveň učíme i spolupracovat. Někdy mám pocit, že trenéři a učitelé ale radši rovnou spadnou do monotónnosti.
My jsme hodně často hráli během tělocviků vybíjenou.
I vybíjená nabízí upravené varianty. Když jsem ještě učil na základní škole, seznámil jsem se s příručkou Nehrajme jen vybíjenou, kde byly různé pohybové činnosti s míčem. Třeba při mých hodinách tělocviku chtěli sedmáci hrát pořád fotbal. Dalo mi tři měsíce práce přesvědčit je, že existuje i něco jiného. Nabídl jsem jim základy basketu, pálkované, ringa (sport s gumovým kroužkem, který se hází přes síť) nebo florbalu, který se tehdy dostával do škol. V dospělosti jsou pak na tom tyto děti pohybově lépe než ostatní, což jim může v mnoha situacích pomoct.
Co tím myslíte?
Pan profesor Zdeněk Matějček mi během konzultací k disertační práci říkal: "Každý si hledá svoji parketu a snaží se najít činnost, která mu půjde." A pak mi ve svých osmdesáti letech předvedl na stole podpor na loktech. Naučil se to v dětství a u jeho tehdejších spolužáků to vzbudilo překvapení a respekt, protože oni to neuměli.
Když jsme u cvičení, mluví se o tom, že jsou dnešní děti méně obratné než dříve. Souhlasíte?
To je dnes hodně probírané téma... Ale už v minulém století ve 30. letech mluvil například František Smotlacha (zakladatel vysokoškolského sportu a slavný mykolog) o dětech nešikovných jako o pohybově zanedbaných a o dětech obézních jako o nezdravě ztloustlých. A opět zmíním profesora Matějčka, který říkal, že si dítě hledá nějakou činnost, kde převládá hra. Když si ji dítě nenajde venku se svými kamarády prostřednictvím pohybu, tak si ji hraje doma tak, že vnímá pohyb alespoň na monitoru. Na druhou stranu rodič je často rád, že dítě se takhle samo zabaví a on se může věnovat jiným činnostem.
Dnešní rodiče jsou také opatrnější a starostlivější než kdysi, že?
Doba se změnila. Dříve se děti venku různě vyřádily. Dnes mám pocit, že se rodiče často bojí, aby se dítěti něco nestalo. Je to i kvůli velkému množství nepříjemných zpráv, které na nás chrlí média.
Pojďme k vaší práci. Často dáváte do formy sportovce po zranění. Lze říct, jak zraněním co nejlépe předcházet?
Být zodpovědný sám k sobě, ke svému tělu. Určitě nesmíme zapomínat na kompenzační cvičení. Dnes lidé zásobují sociální sítě fotkami z běhání, ale udělají si pak doma čas na kompenzační cvičení? Stačí 5-10 minut. Málokdo třeba dělá kompenzační cviky na chodidla. Přitom právě ta nesou váhu celého těla. Nemusíme kvůli tomu chodit na masáže, stačí si je občas prohmatat nebo například udělat píďalky (Pomocí přitahování prstů se snažit přejít cca 2 metry, aniž bychom zvedali paty ze země a odráželi se, pozn. red.). Snažím se takto radit i studentům, aby vydrželi zdraví co nejdéle.