lupráce
Na místě bylo mnoho rodičů a trenérů. Stejně tak bylo vidět velké množství přístupů k fandění samotným dětem nebo k jejich vedení. Na následujících řádkách se pokusím některé tyto přístupy popsat a zamyslet se nad nimi.
Rodiče
Je skvělé, když rodiče chodí podpořit své děti tím, že jim na turnaji zafandí. Tak skvělé již občas nebývá samotné fandění. Leckdo si fandění plete s udílením pokynů, příkazů, někdy dokonce s obviňováním či svalováním viny. Nakonec rodič nevypadá jako fanoušek, ale spíš jako nějaký zapšklý, přiopilý pobuda pokřikující na hráče. Jsme na dětském turnaji, ne v hospodě při sledování fotbalového zápasu v televizi u pátého piva.
Co dělá fanoušek? Fandí. Jak? Zpíváním fanouškovských pokřiků, pokřikem klubových sloganů či pouze hlášením názvu samotného klubu. Podpora je pozitivní, motivační a často obecná. Fandím celému klubu, přestože pěsti držím hlavně svému synovi.
To, co zde popisuji, si nevymýšlím. Tyto odpovědi dostávám, když se kluků přímo na jejich názor zeptám. Jsem trenérem Hájů, proto když jsem se kluků zeptal, co by od rodičů chtěli slyšet, ozvalo se jen „Háje do toho!“ a „Háje! Háje! Háje!“. Je to až podezřele jednoduché, ale je to vše, co dětem samotným (podle jejich slov) stačí.
Mnoho rodičů takto k podpoře svých svěřenců přistupuje a přistupovalo tak mnoho rodičů i na turnaji (díky bohu za to), přesto z různých míst konstantně zaznívaly pokyny typu „Vystřel! Nahraj!“ nebo výtky „Proč to furt taháš do lajny?!“ a „Kdybys mu nahrál, je z toho gól!“.
Vždy je hlavní si položit tu správnou a důležitou otázku. Pro koho je určen tento turnaj? Pro děti. S tímto vědomím na turnaje choďme.
Nesypme však přehnaně popel na hlavu rodičům. Jsem totiž zastáncem toho, že rodiče jsou v určitých aspektech svého chování na fotbale odrazem svého trenéra. To on by měl být v této oblasti vzdělán a on by měl šířit osvětu. Každý z nás totiž prošel jiným systémem, plným pokynů, výtek a křiku. A tak často neznáme nic jiného a někdo by nás měl poučit…
Trenéři
Myslím, že jsou dva způsoby, jak trenér může dítěti škodit. Jedním mu škodí sportovně, nerozvine dostatečně jeho talent. Druhým mu škodí psychicky.
To, že v dnešní době jsou ještě trenéři, kteří učí své svěřence při každé příležitosti cpát míč nákopem před bránu za účelem „nějak míč dokopat do brány“, je trochu smutné. Ze sportovního hlediska to hráče naučí tak maximálně tvrdé střely a hrubé síly, která tak či tak přijde s věkem. Technika, cit v noze a práce s míčem, které se nejlépe vžijí a naučí právě v mladém věku, však v tomto způsobu trénování chybí… Blíže bych se však rád podíval na trenéra, který sice herně vede své svěřence správným směrem, používá k tomu však naprosto nevhodné metody.
Příkladem mi budiž trenér prvoligového mužstva na zmíněném turnaji. Jeho svěřenci předváděli krásný fotbal plný kombinace a individuální techniky. Koukalo se na to krásně a nikdo nemůže pochybovat o tom, že talent hráčů (co se týče práce s míčem) je rozvinut na maximum. Zde je ale důležitá část v závorce. Jaké další aspekty hráče, které jsou v jeho talentu skryty, chceme ještě rozvíjet? Samostatné rozhodování, vnímání hry, zodpovědnost, kreativita. Říkám, že tyto vlastnosti u tohoto mužstva nejenže nebyly rozvíjeny, byly dokonce udupány přístupem trenéra.
Tento přístup se dá totiž popsat jako hraní hry FIFA na Playstationu (počítačový fotbalový simulátor) v kombinaci s výchovou cukru a biče. Neustálými pokyny a příkazy byli kluci na hřišti nuceni hrát přesně podle představy trenéra. Jakákoliv situace, která byla v hlavě trenéra jinak, než ji provedl hráč, byla odměněna sprškou nadávek (naštěstí ne vulgárních) a výčitek. Znovu říkám, kluci hráli krásně, ale za jakou cenu? Co si asi pomyslí 9ti letý kluk, který zkusil kličku, nepovede se a od trenéra slyší výtku, proč nenahrál volnému spoluhráči, jak mu sám trenér poradil? Poprvé to možná kluk nechá plavat, dřív nebo později však určitě začne přemýšlet nad tím, zda se rozhoduje správně, jestli vlastně není „blbej“ a možná že bude lepší poslouchat toho trenéra, který ví, jak to má být. Jak bude ale hrát hráč bez tohoto trenéra později? Nebo jak bude hrát třeba na velkém hřišti, kde trenéra neuslyší? Podobných otázek musí člověku po zamyšlení naskočit mnohem víc…
V konečném důsledku není mezi trenérem, který učí kluky bezmyšlenkovitě nakopávat míč před bránu a trenérem, který z dětí dělá své figurky, své roboty, rozdíl. Oba se nakonec soustředí jen na výsledek. První trenér se soustředí na výsledek scóre, druhý trenér tohle možná tolik neřeší ale soustředí se na to, jak bude vypadat předvedená hra, která musí odpovídat obecným standardům „krásné hry“. Krásně to také popisuje pan Josef Csaplár ve videu (podstatný je časový úsek od času 4:40 do 6:40), kde to nazývá „smrtelným tóčem českého fotbalu“. Trenér prvoligového týmu, o kterém jsem mluvil, do tohoto „tóča“ možná na první pohled nezapadá. Stojím si však za tím, že ovládat kluky joystickem je stejný antifotbal, jako bezhlavě nakopávat míče před branku.
Doufám, že čtenáře text ponoukl k rozsáhlému zamyšlení. Možná se mi to nepodařilo, ale článek nemá působit ofenzivním dojmem. Jde spíše o osobní formu úlevy a oddechnutí si za ne tak příjemným turnajem dětí, jakým mohl být.
Úplným závěrem mi dovolte ještě pár vět o hlavní myšlence. I ve videu zazní, jak moc je společnost orientovaná na výsledky. Změnit smýšlení celé společnosti je běh na hodně dlouhou trať. Změnit myšlení společnosti kolem mládežnického fotbalu už mi ale přijde v dohledné vzdálenosti. Každý může začít u sebe. Choďme si užívat zápasy a fotbal. Je to přeci záživnější, než počítat góly.
Video zde: