Předpřípravky

Co je specifické pro předpřípravky?

Nový seriál článků se bude zabývat jednotlivými kategoriemi. A to z hlediska fotbalového, tedy co rozvíjet a dělat s dětmi, tak i z dalších vývojového a pedagogického, tedy v čem je daná kategorie specifická a jak s tím pracovat. Začneme kategorii nejmladší, a tou jsou předpřípravky nebo jak se v mnoha klubech říká, školička.

Fotbal nebo všestrannost?

Předpřípravka, tedy kategorie U5 – U7 je pro mnohé prvním krůčkem na fotbalové cestě. Hrají zde školkové děti a trénink je potřeba přizpůsobit jejich věku. Pro mnohé děti může být fotbal vůbec prvním organizovanějším sportem, kroužkem, a tak se mohou ze začátku déle adaptovat. Je třeba si uvědomit, že děti si jdou na fotbal především hrát, ať už byl motiv rodičů jakýkoliv. Pro děti je zábava a spontánnost přirozená, a jak se chováme k dětem na tréninku hodně zapříčiní, zda nám u fotbalu zůstanou či nikoliv. Říká se, že do 8 let se u dětí primárně vytváří emoční vazba k danému sportu, často to bývá k danému trenérovi a to, jak se děti na tréninku cítí, jak jsou vedené, ovlivní jejich další působení a zda získají lásku ke sportu číslo 1.

V čem jsou specifika této kategorie?

Specifika oproti soutěžním kategoriím jsou přes pomůcky, velikost míče, velikost hřiště, po vnímání spoluhráčů, kamarádů a pozornosti na hřišti. Začneme těmi pomůckami…

U školičky je vhodné používat míče při rozvoji fotbalových dovedností velikosti 1 či 2, druhým rokem i velikosti 3. V kategorii U6 i s ohledem na fyziologický vývoj a manipulaci s míčem je velikost 2 optimální. Stejně tak při dovednostech spojených s házením, chytáním, spíše menší a měkké míče, např. při vybíjené, které méně bolí, ale hlavně jsou je děti schopné uchopit.

Dalším tématem jsou boty. První tréninky ani nejsou třeba kopačky, stačí kecky, aby si dítě sport vůbec vyzkoušelo. Pokud se rozhodne rodič, že dítě budu u fotbalu pokračovat, je doporučené i s ohledem na stabilitu pořídit spíše turfy. Ať se trénuje na trávě či na umělce, s turfami jsou děti stabilnější a méně je tlačí do chodidel oproti lisovkám.

Co v této kategorii rozvíjet?

Jelikož se často jedná o první pohyb v organizované skupině, o první trénink, je třeba rozvíjet všestrannost. Fotbal v prvních dvou letech je o učení velké škály dovedností. Od kopání, chytání, házení, přes přeskakování, podlézání, až po kotrmelce, které můžeme učit např. v zimě v tělocvičně.

Metodika FAČR říká toto: v kategorii přípravek by měly tréninky být zaměřeny z 1/3 na všestrannost, z 1/3 zaměřeny na rozvoj dovedností (nejen fotbalových, ale i např. házení, chytání) a z 1/3 na hru. Toto je přibližné zastoupení, není třeba se tohoto schéma držet do každého tréninku, ale v rámci roku by to takto přibližně mělo být. V zimě klidně můžeme dělat více všestrannost, zatímco na jaře na hřišti můžeme o trochu více hrát.

V rámci všestrannosti se jedná zejména o rychlostně – obratnostně – koordinační cvičení a sílu. Sílu rozvíjíme odmala, jde o způsob, jakým ji rozvíjíme. U předpřípravky zejména ve hrách či v úpolových soubojích. Prát se, přetahovat rukama (pozor na lano, může se hodně zařezávat), tahat, hrát na zvířátka to jsou možné způsoby rozvoje síly. Koordinačně obratnostní cvičení můžeme rozvíjet formou různých závodů, přeskakovaček, probíhaček, štafetových závodů, atd… Změny směrů, překonávání překážek či různé pohybové hry s častými změnami směru.

Dovednosti rozvíjíme nejen fotbalové, ale i ty, které více souvisí s jinými sporty. Je zapotřebí naučit děti pracovat s koordinací ruce – nohy, a čím více se naučí dovedností, tím více trénují mozek a pomáhá to i do fotbalu. Čím pestřejší škála nejrůznějších činností, tím je dítě lépe připravené. Pokud se budeme bavit o útočných herních činnostech jednotlivce (ty obranné více řešíme v pozdějším věku), je primární naučit děti vést míč. Míč můžeme zařadit do různých pohybových her, na babu s míčem, na mrazíka s míčem, rybičky rybáře s míčem. Tyto hry jsou přínosem v tom, že se děti učí vést míč se změnou směru a reagují na okolí. Postupně učíme děti i obcházení, tedy dát si míč do volna, než stojí soupeř. V tomto věku jsou děti schopné více vnímat soupeře (ten jim chce vzít míč), než spoluhráče. Proto k obcházení a ke kličkování dochází dříve, než k rozvoji nahrávek. Důležitou herní činností jednotlivce je výběr místa. Na trenérských školeních obvykle od trenérů zaznívá, že by ji učili až ve starších kategoriích. Výběr místa, který úzce souvisí s orientací prostoru, je třeba rozvíjet odmala. Doporučuje se dávat cvičení či hry do kruhu. Důvod je jednoduchý, tím je orientace v prostoru kolem dokola, tedy 360 stupňů. Vhodný je pro to např. kruhový fotbálek, kdy je kruh utvořen 6 brankami (3 pro jednoho hráče, 3 pro druhého) a hráči hledají volnou branku a přirozeně zvedají hlavu.

Hra by měla být součástí každého tréninku, zde je na mysli převážně fotbal. V těchto kategoriích hlavně fotbal v počtu 1vs1, 2vs2, maximálně 3vs3. Důvod je jednoduchý. Děti nevnímají v tomto věku spoluhráče, případně jednoho, v případě výrazně akcelerovaného hráče dva spoluhráče. Primární je tu pro nás rozvoj vedení míče, přihrávky přijdou o trochu později. Pokud si však hráči umějí nahrát, můžeme je v tom podporovat, rozvíjet, ale ne na úkor individuality a rozvoje vedení míče a obcházení.

Tým vs individualita

Předpřípravka je primárně o jednotlivcích. Budování týmu je zde druhotné. A to jak z hlediska vývojové psychologie, tak i z hlediska pohybového a fotbalového rozvoje. Cílem trenérů je posouvat úroveň dovedností a činností jednotlivých hráčů. Důležitým principem je INDIVIDUALIZACE činnosti. V dané organizaci se pokusit přizpůsobit náročnost cvičení každému jedinci. Příklad může být soutěž na střelbu na přesnost z určeného místa. Pokud dáme cíl, kdo se 10x trefí do florbalové branky z pěti metrů, může se nám stát, že máme v týmu děti, kteří to už zvládají a trefí se opakovaně na deset pokusů. V tom případě je taková činnost nerozvíjí a můžeme jim nastavit podmínku, že střílí ze sedmi metrů. Máme v týmu ale i děti, kteří se trefí z dvaceti pokusů dvakrát a činnost je pro ně velmi stresující. Takovým dětem naopak můžeme říct, ať jdou střílet blíže.

Tomuto principu se říká OPTIMÁLNÍ VÝZVA. Nastavení úrovně činnosti tak, aby hráče daná činnost rozvíjela, nebyla pro něj příliš jednoduchá, ale ani příliš stresující. Děti potřebují zažívat úspěch v činnosti, ale i nějaký ten neúspěch. Z 10 pokusů když sedmkrát uspěje a třikrát ne, může být cvičeno nastaveno přibližně optimálně. Je to o hledání u každého jedince a záleží i na povaze.

Tento princip je důležitý a mnohdy obtížně nastavitelný. Chceme-li rozvíjet každého hráče, je třeba s tímto principem hodně pracovat, zvláště u nejmladších kategorií, kdy nůžky aktuální výkonnosti mohou být velmi široké.

V úvodu tohoto odstavce byla zmíněna i vývojová psychologie. Děti v tomto věku jsou zvyklí vnímat primárně sebe, tedy jak se ony cítily, jak se jim konkrétně hrálo, nikoliv celému týmu, pokud hrají ve větším počtu. I z tohoto důvodu rozvíjíme celý tým výrazně skrze individualní přístup ke každému hráči, ale to platí nejen pro tuto kategorii, i když zde je to výrazné.

Co zápasy? V jakém počtu a jak velké hřiště?

V doporučeních metodiky FAČR a v dřívějších pravidlech pro předpřípravku je uváděn počet 3vs3 pro zápas. Tedy tři hráči v poli bez brankáře na menší branky. V této kategorii se nehraje oficiální soutěž, týmy si domlouvají přátelská utkání či turnaje. Mnohdy s ohledem na soutěž mladší přípravky předčasně hrají formou 4+1. Proč předčasně?

Vracíme se k vnímání prostoru a vnímání počtu spolu a proti hráčů. Je třeba si položit otázku, zda a jaký má význam hrát v počtu 4+1. Pokud již hráči vnímají prostor, přijde tam i nějaká přihrávka, můžeme se bavit o nějakém smyslu hrát takové zápasy. Z hlediska počtu opakování herních činností a rozvoje nám menší počet hráčů na hřišti umožní častější kontakt s míčem a častější řešení herních situací. Proto se doporučuje hrát nejen 3 proti 3, ale také 2vs2 či 1vs1. A to na různá hřiště.

Variantou může být hra na 4 branky. Každý tým dvě brání a na dvě útočí. V čem je hlavní výhoda? Kromě toho, že padá více branek (což je pro děti zážitek a výrazná motivace), učí se přirozeně vést míč do volna. V případě obsazené jedné branky mají možnost vyvést míč do druhé branky. Rozvíjíme tedy od brzkého věku výběr místa a orientaci v prostoru, dvě velmi potřebné činnosti, které jsou na naučení spíše obtížnější.

Další možností je výše zmíněné kruhové hřiště, či může být hřiště na 3 branky do tvaru ypsilon. Může se hrát také na dvě klasické branky či zmenšené házenkářské, kde se dá použít pravidlo z plácku, že poslední chytá.

Jak pracovat s rodiči?

V tomto věku je zcela zásadní práce s rodiči. Zde je nejvíce práce z hlediska nastavení přístupu rodičů k fotbalu a jeho vnímání. Zda se zaměříme na výsledek či na herní rozvoj. A co může do budoucna přinést, když spíše půjdeme po způsobu hry a rozvoji hráče, než po výsledku za každou cenu (na úkor herního rozvoje). Je zde potřeba rodičům hodně vysvětlovat, co a proč se dělá, proč je důležité pracovat na všestranném pohybovém rozvoji. Tedy že jde primárně o zdraví dětí, aby rostly vyváženě a nedocházelo k dysbalancím (rozvíjet pravou a levou stranu, horní a dolní část těla). Ale také, že potřebujeme děti naučit širokou škálu dovedností, které pro ně budou přínosné do fotbalu.

Kromě rodičů tzv. „sportovců“, tedy těch, kteří v dřívějším věku sportovali či dodnes sportují, přivedou na fotbal děti i rodiče „nesportovci“. Zvláště těm je třeba více vysvětlovat, co je čeká, kdy je co čeká a co přinese budoucnost. I to, že v nejmenším věku je to hlavně zábava a získávání vztahu k dané činnosti.

Díky trenérům této kategorie nám přibývá do fotbalu mnoho dětí a jejich trenérský i lidský um zajišťuje, že přichází více a více dětí do fotbalu.