lupráce
Trenér Miky:
Už se stalo tradicí, že vyvrcholením celé sezóny je mezinárodní turnaj v Třebíči. Kluci prestiž tohoto fotbalového klání už moc dobře vnímají a s radostí oslavují svou nominaci na turnaj a někdy i se slzami v očích přijímají případné rozhodnutí trenérů, že letos na turnaj zrovna nepojedou.
Bylo tomu tak loni i letos. Avšak oproti loňskému roku, kdy jsme se trápili s nasazením našich hráčů v zápasech, bylo letos vidět, že každý z našich účastníků nám chce dokázat, že si svou nominaci zasloužil.
Zvláště v prvním hracím dni turnaje bylo nasazení do každé minuty zápasu enormní. To je něco, co musíme s radostí vyzdvihnout a ocenit. Paradoxně jsme se přemírou snahy dostali do opačného extrému, než ve kterém jsme se ocitali v loňském roce. Každý z hráčů chtěl za každou cenu rozhodnout, dát gól, být vidět. Výsledkem bylo mnoho nakopnutých balónů, velké množství osobních soubojů, častá hra jeden na jednoho a nedostatečný klid na míči. Hra byla velmi rychlá, chaotická a my si nedokázali míč dostatečně užít, zakombinovat, postupně přenést hru... Často i v koncovce jsme byli ukvapení a z toho plynulo mnoho zahozených šancí.
Vypsal jsem mnoho negativ, celkový dojem z turnaje mám ale spíše pozitivní. Chceme vyhrát, nevzdáváme se a do zápasů dáváme všechno. To jsou vlastnosti, které se jen velmi těžko hráčům vštěpují. Nám nechybí, a tak je teď hlavně na nás trenérech naučit kluky se svými emocemi a se svým chtíčem správně pracovat tak, aby dokázali být motivovaní a uvolnění zároveň.
Druhý zápasový den se nesl v podobném duchu, avšak síly ubývaly. To vnímám jako hlavní důvod výsledkově horší bilance než která byla v prvním dnu.
Můj největší dík z turnaje patří našim rodičům. Organizátoři se během akce museli vypořádat s agresivními projevy trenérů ale hlavně fandících rodičů. To však rozhodně nebyl náš případ. Háječtí rodiče ročníku 2009 příkladně povzbuzovali své svěřence. Nebylo slyšet rad, hodnocení či pokynů. Jednoduché oslavování velkých šancí a gólů nebo přímočaré "Háje do toho!" stačilo našim fanouškům k vykřičení hlasivek. Kluci to silně pozitivně vnímali a pozápasové hodnocení jednoho z nich: "Připadal jsem si jako bych hrál za Barcelonu" mluví za vše! Díky!!!
Trenér Kája:
Podobně jako trenér Miky jsem měl letos možnost zblízka sledovat již 3.ročník turnaje. A naprosto souhlasím s tím, že po loňském totálně vypuštěném nasazení nebylo letos ani památka - pozitivum č.1. Dalším znakem vyspělosti týmu je, že prakticky nijak již neřešíme, kdo proti nám nastupuje, a vesměs dáváme do hry celé srdce - pozitivum č.2. Vyzdvihnout oproti předchozím ročníkům musím i střelbu - ano, dost často míříme vedle, ale střílíme o sto šest, což v minulosti pravidlem nebylo. Také nám nechyběla herní odvaha - kluci se nebáli kliček i v pozici stopera či dokonce brankáře. Protože soupeři byli velmi kvalitní, ne vždy pro nás tyto souboje končily dobře, a dostávali jsme z nich i góly. To, že to však kluci zkoušeli, je naprosto zásadní, a vrchovatě se nám vrátí v dalších letech, kde hráči herní odvahu spíše postrádají - proto je třeba tuto v nich podporovat jak jen to jde - pozitivum č.3.
Jak tedy vše shrnout? Bylo to opět lepší, a víme, že může být ještě lépe! Ještě více tedy zintenzivníme trénink, aby nám intenzita v zápasech zdomácněla. Díky klukům za celou sezónu a už nyní se těšíme na soustředění. :)
Trenér Pája:
Za mě to byl první ročník takže bohužel nemám žádné srovnání. Jediné, co jsem slyšel bylo, že minulý ročník byl takový nemastný neslaný. Turnaj se hrál ve dvou dnech, z čehož v jednom z nich by se za počasí nemuseli stydět ani na africkém kontinentu. Turnaji předcházela už omývaná vstávačka o půl šesté, která, řekněme, nevyspalým trenérům moc nechutnala.
První zápasy byly opravdu velmi rychlé, především pak s Bohemians a Jihlavou, kde sám nevím, jestli bych si počínal lépe. Kluci se ale i přes inkasované góly (které většinou padly v prvních 5 minutách) zvedli a dokázali odehrát vyrovnané utkání, ve kterém ligového soupeře i v místech přehrávali.
Druhý den byl paradoxně mnohem unavenější, ačkoliv budíček byl o hodinu a půl posunutý. Troufnu si říct, že v tomto herním dni jsme byli schopni minimálně 3 ze 4 zápasů vyhrát. Toto očekávání se bohužel nenaplnilo a i výkon pokulhával.
Možná to bylo pravidlem, že z autu se může nakopávat, ale když výkon srovnám se zápasy naší soutěže, tak mi přišlo, že na kluky možná dolehla nervozita, nebo chtěli až tak předvést, že sem patří, že zapomněli, co umí. Velmi často se kluci rozhodovali naprosto mimo mísu. S brankářem jsme si kromě jednoho hráče nenahráli. Situace jsme řešili nákopy nebo kličkou do hráče. Abych klukům ale jen nekřivdil. Podle mě jsme byli jednoznačně nejtvrdším klubem na turnaji a díky tomu i ony kličky do hráče docela často fungovaly, protože kluci prostě prokopali protihráče.
Nakonec bych chtěl vyzdvihnout rodiče, kteří i za cenu vlastního zdraví fandili naplno. Děkujeme!
Trenér Luky:
Vyvrcholením sezony byl již tradičně turnaj v Třebíči, kam se sjíždí týmy doslova z celé Evropy. My už tradičně přijeli v pátek podvečer, vyzkoušeli si místní trávu, zahráli si fotbálek, popovídali jsme si o turnaji a poté šli do hajan. Ideální podmínky pro další zážitky a tmelení naší už skvělé party.
Sobotní fotbalový den začal ospale. Možná se na tom podepsalo večerní usínání nebo velké vedro ale každopádně než jsme se stihli rozkoukat, prohráli jsme první dva zápasy. Pak se v klucích probudil ten vlk, co se chce rvát o každý balón a rázem jsme to byli my, kdo určoval tempo zápasů. Bohužel nám chybělo víc klidu a fotbalového štěstíčka v zakončení, a tak jsme si ze zbylých zápasů odnesli jen remízy.
Neděle už byla z naší strany trochu utahaná. Není se čemu divit. Celý turnaj bylo velké teplo a kluci si šáhli až na dno jak fyzicky, tak emočně protože jsme někdy chtěli vyhrát tak moc, že jsme to v zakončení nezvládli. Nakonec jsme se i my dočkali zasloužené výhry a kluci si mohli užít děkovačku s fantastickým kotlem, který tvořili naši famózně fandící rodiče. Tímto bych jim chtěl poděkovat za výborné fandění bez zbytečných projevů negativních emocí nebo pokynů, které by kluky akorát zmátly.