lupráce
Mezníky v době dospívání z hlediska vývoje
Trenéři v kategorii starších žáků a dorostu výrazně pracují s utvářením identity jedince, které je pro fázi dospívání typické. Dospělí lidé si jistě pamatují na své dospívání, kdy často měnili různé věci, ze vzdoru měli opačné názory a snažili se zařadit do společnosti. Je to období, kdy na řadu přichází některá „poprvé“. V 15 letech obdržení občanského průkazu a přijetí právní odpovědnosti, první větší lásky, přechod na střední školy, první milování, a v mnohých případech také zkouška alkoholu, cigaret. Přechod na střední školu může být pro mnohé první „velké“ rozhodování v životě, jakým směrem se ubírat po dobu dalších čtyř let.
Čím dál více dochází k vlastní sebereflexi, kdo jsem a kam patřím, jaké je mé místo v rámci společnosti. Každý má potřebu někam patřit a spojit se s celkem, ale zároveň zůstat v daném společenství jedinečný a svůj. Toto se projevuje, ať už jsme ve škole, na fotbale, či v jiné partě. Proto je pro trenéra důležité vnímat, co se v hráčích odehrávat a být jim v tomto směru parťákem. Toto období je hodně o zkoumání, hledání a když se nejde příliš za hranu, vlastní zkušenost je velkým učitelem. Trenéři zde mohou pracovat s učením zodpovědnosti a s kauzalitou, tedy že každá příčina má svůj následek. Přijetí zodpovědnosti lze ve fotbale rozvíjet s ohledem na své výkony, ale také na kolektiv. Od trenéra mohou padat otázky: Jaké má tvé chování dopady na tebe? A na ostatní? Co můžeš udělat pro to, abychom jako tým byli lepší?
Specifika velkého fotbalu:
Jak jistě jako fanoušci a přátelé fotbalu víte, fotbal se hraje 10+1. Od individuality, která se hodně objevovala u malého fotbalu se více blížíme ke kolektivnímu pojetí. Zde je třeba říct jedno velké ALE. Z čeho se skládá kolektiv? Ano, jsou to opět jednotlivci, každý jeden hráč. A tak, byť již zde výrazně sledujeme týmový herní výkon a od individuální taktiky více směřujeme k týmové, stále je třeba, aby individuální herní výkon byl rozvíjen. I v kategorii dorostu jsme v oblasti mládeže a v kategorii dospělých se málokdy uplatní celý mládežnický tým, ale uplatní se silné individuality z dorostu. Příkladem může být Adam Hložek, který se na jaře prosadil do áčka Sparty.
Trenéři ve starších žácích a zejména v dorostech již řeší mnoho taktických prvků, jako je zónová obrana, pressing, repressing, součinnost řad, posouvání, schématické kombinace, atd…, kde je výrazný prvek týmového herního výkonu, ale vypadne–li jeden hráč z akce, tak se málokdy úspěšně dokončí. Zaměření na týmový herní výkon převažuje, ale stále je úkolem trenérů v mládeži rozvoj každého hráče.
Úbytek v dorosteneckých kategorií
Výrazně se v rámci FAČR zabýváme otázkou, jak zastavit početný úbytek hráčů v dorosteneckých kategoriích. V rámci Pražského fotbalového svazu jsme uspořádali na toto téma workshop, na který se přihlásil jeden trenér, a tak byl workshop zrušen.
Při zamyšlení nad touto situací je třeba si položit otázky, jaké jsou důvody odchodů. Odpovědi mohou být následující: hráči hrají fotbal dlouho a už je nebaví (např. když dítě přijde na fotbal v 5 letech, v 15 hraje 10 let organizovaně), přechod na střední školu a parta ho stáhne jinam, malá herní vytíženost v utkáních.
Toto bývají tři časté důvody. Co s tím můžeme udělat? Odchod ve věku okolo 15 či 16 let z důvodu přefotbalovosti a přeorganizovanosti se děje nejen v klubech amatérských, ale i v klubech ligových. Jsou známy případy, kdy top hráči ligových klubů oznámili v mladším dorostu, že končí, že nemají volný čas, stále dojíždí a už toho mají dost… Toto je další důvod, proč je třeba v přípravkových kategoriích rozvíjet všestrannost. Doplňovat fotbal jinými sporty, aby nedošlo k vyhoření u hráčů, že odmala hrají jen a jen fotbal. Samozřejmě jsou kluci a dívky, které fotbal mají rádi natolik, že i kdyby ho hráli v kuse od rána do večera každý den, tak budou chtít stále hrát. Ale jsou i případy, kdy je od útlého věku stálá fotbalová organizace pro některé jedince neúnosná, a proto končí v období okolo mladšího dorostu vyhořelí.
Druhým důležitým bodem je herní vytíženost hráčů. Zde je potřeba rozlišit, o jaké úrovni, zejména v dorostenecké kategorii, je řeč. Dá se pochopit, že na úrovni dorostenecké ligy se řeší vytížení hráčů s ohledem i na aspekty výsledku. Na úrovni kraje a okresu může být situace jiná. Chceme-li, aby hráči dělali i nadále svého koníčka, je třeba, pokud si to zaslouží (tréninková docházka, píle, snaha), aby dostali herní prostor. Ano, dá se zde řešit odpovědnost, učit hráče, že nedostanou vždy vše zadarmo (právě při menší píli), avšak vytížení a herní prostor je důležitým aspektem, aby hráči u fotbalu zůstali. A bez rozdílu, zda se střídá opakovaně (což je v Praze v soutěžích mladšího dorostu umožněno) nebo zda se střídá klasicky, kdy se hráč nemůže na hrací plochu vrátit (starší dorost v Praze).
Na co se klade důraz na velkém hřišti?
Příkladem činností, na něž se klade důraz na velkém hřišti, můžeme rozdělit na několik částí. Co se týče pohybu na hřišti, jsou to např. tato: větší postová specializace s rozvojem detailů na daném postu, rotace postů, cílená výměna místa, učení zónové obrany.
Z dalších činností jsou to tato: střední a dlouhé přihrávky, centry ze stran, hra v pokutovém území (útočná i obranná), pressing, repressing, střelba ze střední vzdálenosti. Dochází ke zdokonalování činností, které by hráči měli umět z předchozích kategorií, jako přepínání, situace 1vs1, kontrola prostoru.
Cílený rozvoj rychlostní vytrvalosti:
V kategorii dorostu již cíleně pracujeme s tzv. anaerobní laktátovou zónou, tedy s laktátem, který se dostává do těla a po pubertě si tělo vytvoří enzymy na odbourávání laktátu. Zcela cíleně rozvíjíme rychlostní vytrvalost. Dříve se tato činnost rozvíjela primárně bez míče. Jednalo se např. o kolečka na čas, či úhlopříčky v maximální intenzitě. Moderní trendy dnes pracují i s přístupy, kdy se tato část kondice rozvíjí skrze hraní fotbalu v určitých počtech hráčů a s jasně definovaným časovým intervalem. Nejznámějším modelem, který se učí na licencích, je Verheijenův model.
Model Verheijena je postaven na střídání dlouhých (10vs10), středních (7vs7) a krátkých her (4vs4) na hřišti o velikosti 10x5 metrů na hráče. Důležitou podmínkou je maximální intenzita hry všech hráčů a nastavení podmínek tak, aby se hráči dostali opakovaně do maximální zátěže. To se dá poznat na sportestrech, které většina klubů nemá k dispozici.
Rozestavení:
V závěrečné části si můžeme zmínit nejčastěji používaná rozestavení, kde každé z nich má mnoho detailů, se kterými trenéři mohou pracovat. Nejčastěji se používá čtyřobráncový či tříobrancový systém.
Z tříobrancových je moderní 3-5-2 a používá se také 3-4-3. Výjimečně se objeví i rozestavení 3-6-1, s výrazněnou záložní řadou, jedná se spíše o ojedinělé rozestavení v reakci na soupeře, než dlouhodobé rozestavení.
Ve čtyřobráncovém systému je více variant, nejčastěji jsou to tato: 4-4-2, 4-2-3-1, 4-3-3 a různá rozestavení vycházející z těchto základních.
V žákovských a dorosteneckých kategoriích pracujeme s detailem, jak se má hráč na dané pozici chovat, kdo koho zajišťuje, kam nabíhá spoluhráč a co se děje při ztrátě míče. Důležité je, aby rozestavení zvýraznilo principy a zásady, kterými se chce daný tým prezentovat.
Kluby pracují i s návazností do kategorie mužské a je na každém klubu, zda bude řešit rozestavení v rámci klubové koncepce či zda bude vycházet z toho, jaké hráče má trenér ve svém týmu.