lupráce
Bylo by asi strkání hlavy do písku, tvářit se, že problémy fotbalu leží jen v rovině sportovní. Je holou pravdou, že mnohde jde o podstatu samotné existence fotbalových oddílů a klubů. Přeměna společensko ekonomických podmínek se logicky nevyhnula ani našemu nejpopulárnějšímu sportu. Na loňské valné hromadě PFS se do diskuse přihlásil se svým příspěvkem pan Horník z FC HÁJE. Svým dlouhým vystoupením delegáty nezaujal, a byl přerušen, ale obsah jeho příspěvku stojí jistě za pozornost i dnes, s odstupem 12 měsíců. Už jenom proto, že analyzuje a zobecňuje problémy, které zřejmě trápí většinu fotbalových klubů v této zemi. Nad názory pana Horníka bychom rádi vyvolali širokou diskusi, která by měla přispět k hledání reálného postavení sportovních spolků v naší společnosti.
Úvodem bych chtěl poblahopřát nově zvolenému předsedovi PFS ke zvolení. Je to odpovědná funkce v současné době a přeji jemu i novému výkonnému výboru, aby se jim podařilo dostat pražský fotbal na místo, které mu historicky náleží. Budu rád, když můj příspěvek tomu alespoň trochu napomůže. Bude trochu delší. Jsem však přesvědčen, že je nutné o problémech hovořit a těm, kteří mají jinou představu o diskuzi se předem omlouvám.
Fotbal, jako takový nemůžeme vytrhnout z celospolečenského dění. Jaká je společnost, takový bude i fotbal. Zlepšit klima ve společnosti není otázkou vzájemného přesvědčování se nebo nařízení, je to otázka výchovy. Starého psa novým kouskům nenaučíš. A tak budoucnost je v rukou mladých, jsem přesvědčen, že stále ještě platí, že co mladým dneska dáme, to si odnesou do života a budou předávat dál. O to větší je naše dnešní odpovědnost. Jak v rodině, ve školství, tak i ve sportu a zájmové činnosti.
Děti jsou vděčným objektem reklam, celá odvětví na nich mnohdy nemilosrdně vydělávají. Ale vracíme jim nepoměrně málo. Mělo by být v našem bytostném zájmu a snad i generační povinností nabídnout jim takovou činnost, která bude schopna konkurence v současném tržním prostředí. A nabídka zde není malá, počítače, herny a výherní automaty, televize, video a akční filmy, diskotéky a drogy. Jsem přesvědčen, že právě fotbal má sílu oslovit ty, kteří inklinují k negativním jevům a je schopen konkurence v masovém měřítku. Dokáže suplovat život v jeho současné dynamičnosti. Má v sobě prvky dobrodružství, nepostrádá napětí a nabízí vítězství i prohry. Prohry, které neublíží, naopak formují a vychovávají. Je relativně stále ještě levný a tak zatím přístupný skoro všem. Je ze všech sportů mediálně nejvíce přitažlivý a podporovaný. Spokojit se se současným stavem fotbalu znamená rezignovat na ideální možnost ovlivňovat hlavně mládež k tomu spíše pozitivnímu. Bohužel, však investice do výchovy mládeže nenese okamžitý zisk.
A je to stát, který první nepochopitelně rezignoval na podporu této nejlevnější prevence, ve prospěch pochybné a čím dál dražší represe. Zřekl se veškeré odpovědnosti za organizovaný sport, s výjimkou reprezentace, podle hesla " Co si na sebe nevydělá, má zahynout ". A řekl to věru otevřeně a chlapsky. Nic proti tomu, jako chlap jsem to přijal a skutečně se nějak uživím. Děti se však přece nemohou sami o sobě prosadit ve světě, kde vítězí schopnější a silnější. A lidi, kteří celoživotně s mládeží přímo pracují, nepatří z valné většiny k těm, kteří dokáží prosadit jejich zájmy a své oprávněné nároky. Neschází jim pokora a neumí bojovat o to, o čem si myslí, že by mělo být samozřejmostí.
Na neexistenci státní politiky mládežnického sportu by měl PFS reagovat převzetím svého dílu odpovědnosti za budoucnost fotbalu. Nejde to ale postaru. Nikdo nám totiž zadarmo nic nedá. Je potřebné vyjít z pasivity, reagovat na změněné podmínky ve společnosti, v přístupech a myšlení. Nelze již čekat. Fotbal musí sám přijít s nabídkou a pokusit se obstát a uspět v konkurenci. Je zapotřebí podchytit a získat již ty nejmenší. Tady se bude rozhodovat o budoucnosti. Nelze se do nekonečna spoléhat na setrvačnou sílu fotbalového fenoménu, jednou by mohlo být pozdě. A to z logiky výše uvedeného, nejen pro fotbal.
Někdy to vypadá, že největším nepřítelem fotbalu je fotbal sám. V loňském roce neprošel hlasováním návrh PFS na zakotvení povinnosti klubů postavit do soutěží mládežnická družstva. Jsem všemi deseti pro tuto myšlenku a byl jsem jedním z těch, kteří hlasovali proti. Proč ? Můžeme od stolu nutit někoho aby si pořídil děti když nemá kde bydlet, když nemá jistotu, že je vůbec uživí ? Skutečně si ještě dnes někdo myslí, že lze dobře vychovat děti bez prostředků, jen na základě dobrovolnosti a lásky ? Samozřejmě lze všechno, ale výsledky jsou tomu odpovídající. A tady je asi zakopaný pes. Přežít a obstát v konkurenci dnes pro fotbal znamená hledání zdrojů pro činnost. A to by měl být hlavní současný úkol PFS.
Jde o to, alespoň na naší úrovni, že možnosti dobrovolných funkcionářů, trenérů a vedoucích nejsou prostě neomezené. Vždy to byla především střední generace, která předávala dál to, co v mládí dostala. Dnes má starostí nad hlavu. A proto asi těch, kteří umí a dokáží přesvědčit je u fotbalu a hlavně u mládeže stále méně. A jsou penězi k nezaplacení. Ty, ač jsou důležité, pro ně však nejsou až tak rozhodující. Postrádají morální a společenské ocenění své činnosti a hlavně vytvoření podmínek pro práci. Zajištění těchto podmínek dnes pro nás znamená uhrazení neustále stoupajících provozních nákladů. Energie, mzda správce, údržba a administrativa. Možnosti pro získání těchto peněz jsou pro občanská sdružení značně omezené. Případné dotace směřují do sportovní činnosti, nelze je k jinému účelu použít. Grantová politika přeje silnějším nebo šťastnějším, ubírá roky života a nedává jistotu. Zájem sponzorů na sportovních výsledcích za každou cenu je všeobecně známý. Ani neustále se zvyšující finanční zatížení rodičů hráčů nic neřeší, ač se nám tuto cestu snaží mnozí podsouvat. Fotbal však nemůže být a ani nikde není privilegiem majetných a všechny děti jsou přeci naše. A tak si pomáháme jak se dá.
Přes veškeré těžkosti PFS z něj nikdo nesejme odpovědnost za fotbal v Praze. Nelze si do nekonečna přehazovat horký brambor odpovědnosti. Že ryba smrdí od hlavy to všichni víme. Ale tato znalost nám nepomůže, ani nás neomlouvá.
Vytváření podmínek pro fotbal nelze ponechat náhodě nebo lobování. Pokud to ovšem s budoucností myslíme vážně. A myslíme to opravdu vážně ? Jaká je skutečnost ? Kdo pomůže fotbalu na naší úrovni ? Uvedu pár příkladů, jsou to zkušenosti a pohled od nás dole. Když to vezmu směrem dolů tak škrtám stát, škrtám ČMFS, který je méně férový než stát, jelikož nám stále ještě tvrdí, že mu leží na srdci jak mládež tak fotbalové hnutí na výkonnostní úrovni. Přitom z výšin Anglie a Rijádu s klidem přihlíží stále zvětšující se propasti mezi profesionální špičkou a základnou, ze které tato špička vyrostla.
Musím škrtnout ČSTV. Jeho případná pomoc za podmínky předložení podrobných údajů evidence členské základny mi připadá, při současném stavu legislativního zajištění sportu v ČR, přinejmenším zarážející. Neříci nic o tom, kdy, komu, odkud a jakou formou by měla pomoc přijít a zároveň zatížit administrativu zpracováním neustále se měnících údajů, je po letech nezájmu málo. Přímo fotbal by určitě přivítal pomoc při zajištění překlenutí základní vojenské služby fotbalistů, důležitého pro přechod talentů do dospělých nebo sportovní třídy a sportovní střediska mládeže. Případný finanční dar na úkor řešení těchto a dalších problémů by byl darem danajským. Legislativou se musí ČSTV zabývat a to je pro nás dole ekonomicky rozhodující.
A dostáváme se k obcím. Podle vyjádření poslance Stanislava Pěničky, jinak také předsedy podvýboru pro sport a tělovýchovu a místopředsedy rozpočtového výboru parlamentu, publikovaného v tisku, by právě obce měly převzít odpovědnost za podporu organizovaného sportu. Pan Pěnička je též funkcionářem ligového Jablonce a velký příznivec fotbalu na severu Čech. Budiž jim tam přáno.
U nás v Praze na Jižním Městě je situace následující. Píše se konec roku 1996. MÚ MČ Praha 11 Jižní Město uspořádal anketu, která zmapovala nejzávažnější problémy Jižního Města z pohledu občanů. Na druhém místě, hned za nesouhlasem s obrovským nárůstem kriminality, postrádají občané JM možnost sportovního vyžití. Až potom následují, doprava, zdravotnictví, kultura, životní prostředí atd. Poměrně překvapivý výsledek, ale má svou logiku. Dá se zjednodušeně říci, že absence sportovního vyžití se velkou měrou podepisuje na křivce nárůstu kriminality mládeže. Je to poměrně varovný signál.
A máme rok 1998 ? rozpočet MÚ MČ Praha 11 Jižní Město Zde budu citovat " ? plánováno na běžné výdaje v oblastech, doprava 1 204 000,-Kč, zdravotnictví 5 822 000,-Kč, ochrana životního prostředí 17 688 000,-Kč, kultura, církve a sdělovací prostředky 14 227 000,-Kč, státní správa a územní samospráva 71 230 000,-Kč, rozpočtové rezervy 6 000 000,-Kč, tělovýchova a zájmová činnost 248 000,-Kč?" Dodám jen, že Jižní Město má přes 80 000 obyvatel a z toho je přes 20 000 do 18ti let. Nechci tady plakat, plakal bych na špatném hrobě, jen konstatuji.
Mám však pocit, že jde o víc než o peníze. Máme svobodu a demokracii a každý sám rozhoduje o životě svém a svých dětí. To je v pořádku. Svoboda však znamená také možnost výběru na své úrovni. Nemám prostředky na luxusnější koníčky, ale mám rád děti a vybral jsem si aktivní odpočinek v neziskové oblasti a chci vykonávat veřejně prospěšnou činnost ve svém volném čase. Chci trénovat nebo pomáhat u fotbalu dětí na té nejnižší úrovni. A tady narazím a tvrdě dopadnu na zem. Stal se ze mně dobrovolný amatér v prostředí vyloženě profesionálních požadavků na všechno, počínaje provozem hřiště a administrativou a třeba trestní odpovědností za svěřence konče. Jsem převážně sám a málokdo mně pomůže. Není pak divu, že si mnozí vyberou něco jiného, jednoduššího. Třeba si sednou do hospody a nespokojeně u piva nadávají. A ani netuší, že Jižní Město může podle některých prognóz potkat osud předměstských čtvrtí velkoměst. Postupným vysídlováním majetnějších vrstev obyvatel zde může vzniknout jakési sociální ghetto. Důležité pro mě je, zda to na naší cestě do vyspělé společnosti může nebo musí nastat. Máme tedy svobodu nebo nemáme ? Možná nebudete souhlasit, ale za zamyšlení to určitě stojí. Já tvrdím, že svobodu zatím nemáme a nikdo nám ji nedá, ale máme oproti minulosti možnost si ji vybojovat. To je myslím to podstatné a důležité, a to, že si ji musíme vybojovat proti byrokratickému aparátu, mnohdy horšímu než v minulosti, je věc dnes již zřejmá. Nikdo nám skutečně zadarmo, o své vůli, nic nedá.
A teďka trochu do vlastních řad. Pražský fotbal č.4/98 uveřejnil představy kandidátů na předsedu PFS o budoucím řízení fotbalu v Praze. Pan Václav Chvála uvedl, že by chtěl získat ztracené pozice pro pražský fotbal a nezastává názor současného vedení svazu, že jediným zájmem by měla být mládež. Nic proti tomu. Z pozice vedení PFS bych osobně sice nedělal dělítko mezi mládežnickým a dospělým fotbalem, snad jen v tom, že mládež určitě potřebuje větší podporu, sama se těžko prosazuje a je zde větší celospolečenský dopad. Jinak to jsou spojené nádoby.
Spíše mě zaujalo tvrzení, že jediným zájmem současného vedení je mládež. Tady se pan Chvála zřejmě mýlí. Určitě bychom o tom museli něco vědět. Máme 11 mládežnických mužstev v soutěžích PFS, na 250 hráčů, všechny kategorie v Přeboru Prahy, není v Praze až zase takových klubů, věnujících se výchově mládeže. A pomoc ze strany PFS ? Ta je následující - podpora činnosti 0,-Kč, materiální podpora 0,-Kč, podpora provozních nákladů 0,-Kč a morální a společenské ocenění této práce 0. Ale zase to tolik nemusí PFS mrzet, když půjdu dál tak zjistíme, že se drží v průměru. Následují totiž - státní podpora 0,-Kč, podpora obce 0,-Kč, podpora od ČSTV 0,-Kč. Jediný MHMP přispěl, touto cestou děkuji. Výdajové položky podporované inflací a deregulací jsou však neúprosné. Minimální a tedy nezbytně nutné zajištění provozu našeho hřiště, tedy bez vlastní sportovní činnosti, představuje částku 800 000,- Kč v roce 1997. Jak je to tedy s tím zájmem PFS o mládež ? Mýlí se pan Chvála ? A nebo jsou mezi námi přece jenom rovnější mezi rovnými ? Já chci věřit, že to snad ani ne, jsem realista a vím, že to není jednoduché.
Tím spíše se hodně snažíme sami. Právě proto bych však očekával od PFS alespoň kousek papíru, kde by bylo napsáno. Víme o vás, víme, že bez vás bychom nebyli ani my, děláme co můžeme, držte se, snad bude lépe. Sice nic moc, ale alespoň nálada by byla lepší. Nic takového jsme nedostali, ale složenky z disciplinární komise ano. Já vím, že na chudý lid musí být přísnost. A pořádek taky má být. Ale takové to, každá koruna dobrá, ber kde ber, hlavně když to sype, není za těchto podmínek přinejmenším povzbudivé. A již vůbec ne, když současně přijde oznámení o zvyšujících se finančních požadavcích rozhodčích. Pak věru zbývá jen tiše doufat, že s narůstajícími výdaji v klubových pokladnách, bude úměrně stoupat také morálka našich hráčů a některých funkcionářů. O stoupající výkonnosti našich mužů v černém nemám pochyby. Žijeme přece v tržním prostředí a tam platí, za víc peněz kvalitnější práce. Mohl bych v tomto stylu pokračovat dál a nebyly by to příběhy veselé, ale nebudu. Tolik soudnosti ještě mám, abych si uvědomil, že tyto vnitřní problémy nejsou na pořadu dne. Jde o víc, jsme na jedné lodi a proto se pokusím navrhnout spíše něco ke zlepšení současného stavu.
Je zapotřebí najít schopného pracovníka manažerského zaměření, který by se na plný úvazek věnoval ekonomickým otázkám. Postupně by s využitím veškerých dostupných komerčních aktivit koncepčně připravil přechod k částečné soběstačnosti PFS. Není to jednoduché, ale ne neuskutečnitelné. K vymezení mantinelů, ve kterých by se mohl pohybovat, musí výkonný výbor PFS vyvinout skutečně účinný tlak na ČMFS a ČSTV, jehož jsme součástí. Když to nepomůže, nezbývá než přímo oslovit státní správu, té se to týká nejvíce. Stát nemusí být přesvědčen o potřebnosti a významu fotbalu a organizovaného sportu vůbec, ale měl by vzít v úvahu názory a podněty nemalé skupiny obyvatel. Jde to u církví, a jsem přesvědčen, že ani my se nemáme ve své práci ve prospěch této společnosti za co stydět. Myslím si, že je zapotřebí iniciovat taková opatření v oblasti zákonodárné, která by dodatečně reagovala na skutečnost, že stát se zřekl odpovědnosti za organizovaný sport mládeže ze dne na den, bez souběžných legislativních opatření. Měl by dát jasnou odpověď na některé otázky.
V oblasti majetkoprávních vztahů stále platí pojem "trvalé užívání k pozemku" přestože ho zákon od roku 1991 již ani nezná. Tento stav staví na hlavu veškeré tržní mechanismy. Je to projev plošné nedůvěry ve schopnosti a poctivost nás, uživatelů a provozovatelů sportovních hřišť a areálů. Vyřešení tohoto je přitom mnohdy rozhodující pro realizaci takových komerčních aktivit, které by umožnily fotbalovým zájmovým sdružením být alespoň částečně soběstačné.
Chybí zákon o neziskových organizacích, který by upravil postavení občanských sdružení v současných tržních podmínkách. Někteří z těch unavených a ustaraných pánů, co postávali o přestávce valné hromady PFS na chodbě, jsou dozajista účetní klubů. Stojí proto, že mají obavy, že se nasedí ještě dost, pokud se i nadále budou snažit v těchto podmínkách finančně zajistit provoz hřišť a současně udržet mládežnická mužstva. Je možné, že mnozí z výšin parlamentu nedohlédnou až sem, k nám dolů. Za výchovné, třeba na hostování do vyššího klubu, platíme často daň z přidané hodnoty. I jako občanské sdružení pracující s dětmi, neplátce DPH. Za co odvádí státu nezisková organizace ? Asi je to daň za to, že zájmová občanská sdružení mohou dobrovolně podchycovat, vychovávat a dál předávat talenty pro budoucí slavná olympijská vítězství.
Není také definováno postavení sportovní činnosti mládeže ve vztahu k prevenci. Již výše citovaný poslanec pan Stanislav Pěnička na to, že v některých zemích, konkrétně v Německu, umožňují daňové zákony ve větší míře než u nás dávat peníze do sportu, protože je lze odepsat z daní, odpověděl " ...zřekne-li se stát části daňových výnosů od určité skupiny lidí, pak to činí na úkor jiné skupiny lidí, která pomoc od státu potřebuje ...". Zní to logicky. Dá se však tomu v této oblasti rozumět i tak, že nemůžeme dostat peníze na fotbal a volný čas dětí, protože je musíme dát na potlačení kriminality a protidrogové záchytné stanice. To je velice sporné. Tady bych se po dosavadních zkušenostech rozhodně zeptal, proč ne ? Proč nepodpořit prevenci ? Protože snad sportování a zájmová činnost dětí není až zas tak veliký kšeft ? To by pak bylo na pováženou.
Moc bych si přál, aby se všichni na všech úrovních řízení sportu pokusili najít a prosadit způsob společenského, morálního a i finančního ocenění práce těch, bez kterých by byla jakákoliv diskuze bezpředmětná. Dobrovolných trenérů, vedoucích a funkcionářů, všech těch bezejmenných, kteří se věnují přímo v terénu dětem. Je nutné podpořit společenskou prestiž jejich práce. Bez nich by to prostě nešlo.
Působím v pražském fotbale již dvacet let, moje názory mnozí znají, ne všichni s nimi souhlasí. Nedělám si patent na rozum ani na pravdu. Není mně prostě lhostejné, kudy se budeme ubírat dál a vadí mně rozpor mezi možnostmi a skutečností. A myslím si, že i tato společnost, ale hlavně my všichni máme na víc, než zatím předvádíme. Tento příspěvek je psán výhradně v zájmu pomoci řešení současného stavu fotbalu v Praze a odpovídá úrovni mojí informovanosti, mých schopností a možností. Děkuji za pozornost.
Jan Horník