Metodické články

Děti učíme tím, jací jsme

Děti učíme tím, jací jsme
Úlohou pedagoga je hledat na nich to dobré a každému dopřát, aby zažil úspěch, říká dlouholetý šéf brněnských „Lužánek“.

Když těsně po revoluci v roce 1989 nastoupil Milan Appel do Centra volného času v Lužánkách, všech svých 29 zaměstnanců osobně znal. Postupně z jednoho domu v brněnském parku vyrostlo největší zařízení svého druhu v republice, kterým týdně projde přes deset tisíc dětí a dospělých. Stovky členů se vystřídaly také v jeho oddíle Vlčat, který vedl 38 let. Za dlouhodobý přínos vzdělávání byl letos uveden do Auly slávy v rámci ceny EDUína udělované ze pedagogické inovace.

Když si řeknete: třicet let na Lužánkách, co se vám vybaví?
V každé době bylo něco hezkého, ale úplně nejhezčí byl začátek: bylo těsně po revoluci, najednou všechno šlo, měli jsme strašně málo překážek, ať už legislativních nebo lidských. V Lužánkách v té době pracovali lidé, kteří nemohli z politických důvodů v osmdesátých letech učit. Měli v hlavě nachystané myšlenky a stačilo jim dát prostor, aby je realizovali. Zkoušeli jsme věci, a když se osvědčily, tak jsme je rozvíjeli dál, a když se neosvědčily, tak jsme se z toho poučili. Vnější prostředí už nikdy nebylo tak příznivé změnám, chybám, omylům jako na začátku devadesátých let.

Zájmové kroužky a oddíly praskají ve švech, kdežto do školy chodí české děti nejméně rády z celé Evropy. Čím by se mohly školy inspirovat od neformálního vzdělávání?
Naše obrovská výhoda proti škole je, že děláme jenom s děckama, která chtějí. Nemusíme je moc získávat, stačí je neodradit. Máme štěstí, že nemusíme překonávat takový ten odpor, který ve škole často vzniká už v říjnu první třídy. Máme větší klid na práci, nejsme pod takovým tlakem rodičů jako školy, takže si můžeme zvolit nejen formy a nástroje, které používáme, ale hlavně tempo. A můžeme ho přizpůsobovat skupině, se kterou pracujeme.
Inspirací pro školy by mohly být věkově smíšené kolektivy, to je družinový systém od pravěku, funguje to tak ve všech oddílech a funguje to skvěle. Nebo to, že se na výchově děcek podílí souběžně více pedagogů – to je v základním školství často chápáno jako ohrožení, učitelé nechtějí mít druhého dospělého ve třídě, ale na našich kroužcích jsou běžně dva vychovatelé a je to koncert: společně to vymýšlejí, spolupracují, doplňují se. Jeden něco vysvětluje a druhý pracuje s těmi, kterým to jde pomaleji, nebo naopak vymýšlí program pro ty, kdo jsou dál.

Co byste chtěl, aby si děti z Lužánek odnášely?
Je toho víc, ale třeba to, že k tomu, aby byli dobří, nemusí nikoho porazit. To je koneckonců taky něco, co by prospělo i školskému systému. Když se hodnotí zvířátka podle toho, jak umí lézt na stromy, tak ryba bude vždycky frustrovaná. A těch ryb prostě v každé třídě pár plave. Posláním pedagoga je hledat, co je v děckách dobrý. Jenže školský systém má v DNA to, že hledá chyby. Učitel kontroluje písemnou práci, počítá chyby, snaží se přistihnout dítě při tom, že se mýlí. Upozornit na chybu není špatné, když nám jde o to, aby se z ní dítě poučilo. Ale problém je, když se chyba trestá. Když jsem jako ředitel přijímal lidi, tak pro mě bylo strašně důležité, aby to byli týmoví hráči, aby byl schopni spolupráce. Ale to je to poslední, na co děti škola připravuje, vždyť většina forem spolupráce je trestných: opisování, nebo takové to „to není z tvé hlavy, to ti poradil Jirka“ – to je přece geniální, když se na to zeptá Jirky, který je na to lepší. Nebo když děcka chtějí něco říct, protože je ten předmět zajímá, ale dostanou vynadáno, že ruší. A pak příští hodinu – zrovna jsem se neučil a nejsem připravený – ale jsem vyvolán a ztrapňován před ostatními. Vlastně všechno, co se ve škole děje, jsou ty nejhorší podmínky ke vzdělávání. My se bavíme o inovacích a o tom, že je potřeba přidat učitelům, ale podstatu neměníme.

Co ještě se děti na Lužánkách – nebo ve Vlčatech – naučí?
Ti, kterým je dnes osm, deset, půjdou do svého prvního zaměstnání za patnáct let. My vlastně vůbec nevíme, na jakou dobu je připravujeme, co budou dělat, jaká budou zaměstnání. Ale co jim dát můžeme, jsou vzorce chování, příklady toho, jak přistupovat k problému, k chybě, jak komunikovat, spolupracovat. Neučíme tím, co děckám říkáme, ale jací jsme. Je důležité je neodradit od jejich touhy se rozvíjet a hledat vlastní cesty. V tom nejsme neomylní ani my – taky jsme jednou měli na táboře soutěž, kdy družiny měly přemístit nějakej kvádr odněkud někam a použít k tomu klády, na kterém ho povezou. Pak přišla jedna družina, čapla provaz a vláčela ten kvádr lesem bez polen. Neztratili čas domlouváním, takže byli nejrychlejší. Večer ten vedoucí, který to celé vymyslel, říkal: To jim přece nemůžeme uznat. Takhle fůra učitelů uvažuje: nechtějí, aby si děcka vymyslela svoji cestu, ale aby se naučili tu jejich. To je na úrovni poloviny minulého století. Jasně, ať se učí postupy, ale čím víc hledají vlastní cesty, tím jsou lépe připravené na život.

Takže jste jim to uznali?
My jsme jim to samozřejmě uznali, ale kdyby to bylo jen na tom autorovi, tak by to neuznal.

Taky máte výhodu, že nemusíte dávat známky… Ty ve škole taky někdy kazí vztahy a atmosféru.
Známky nedáváme, ale na táboře zpravidla bývá nějaké bodování a tam rozdíl oproti známkování není skoro žádný. Přitom nás do toho na rozdíl od škol nikdo nenutí. Taky jsem si to dlouho neuvědomoval, milník nastal asi před dvaceti lety – vzal jsem s sebou na tábor kámoše, který vymyslel, že děti budou vyrábět sádrové trpaslíky. Začali kostru olepovat novinovým papírem se sádrou, pak ho postavili a on se rozpadl. Výsledkem byla bílá louka, děcka celá bílá od sádry, naštvaní rádci, a všichni jsme si lámali hlavu, jak to udělat, když výsledkem není nic, co by se dalo obodovat. Nic nebylo vzdálenější pravdě – děckám stačil zážitek z toho, jak to dělají a dokonce nejvíc se jim líbilo právě to, že se to rozpadlo.

Jsou ještě nějaké věci, na které jste sám přišel až časem?
V té samé chvíli, kdy jsem pochopil, že nemusíme všechno bodovat, jsem taky odložil píšťalku. Vždycky jsem obdivoval kámošku, která dělá tábor pro skautky, a připadalo mi, že tam ten den plyne, aniž by ho potřebovali členit nástupy. Já jsem tak byl vychovaný ve skautu a celé roky v pionýru jsme to tak taky měli. Teď už vím, že to jde i bez toho. Děcka mají vědět, že když se ozve třeba zvonek, tak se sejdeme, ale nemusím na ně pískat a nemusejí dělat špalíry jako na vojně.

Pracujete s dětmi třicet let, jdou dnes jiné?
Děcka jsou pořád stejná jako byla, když jsem začínal, a dokonce si myslím, že jsou stejná, jako jsem byl já, když jsem byl malý. Změnila se jen doba. V sedmdesátých letech jsme se sešli ráno na nádraží, koupili jsme si za čtyři koruny lístek a jeli jsme, kam nám to za ty čtyři koruny vyšlo. Vystoupili jsme, někam došli, uvařili jsme si pytlíkovou polívku a děcka byla nadšená. Dnes je těžší je dostat na akci, je větší konkurence, ale když už tam jsou, tak pořád chtějí zažít dobrodružství a romantiku, vevnitř jsou konstruovaní úplně stejně jako jejich předchůdci před dvaceti, třiceti lety.

Fakt nejsou jiní? Říká se, že jsou mnohem drzejší.
Já bych spíš řekl, že mají menší úctu k autoritám. Protože mají možnost si ověřit, že ne všechno, co jim tvrdí, je pravda. Dneska i třicátníci občas potřebují od svých dětí, aby jim spravily něco na kompu, nebo vysvětlily appku. Děti jsou chytřejší než ta střední generace, to dřív nebývalo. Uvnitř jsou ale pořád stejní – chtějí být úspěšní, milovaní, chtějí mít kamarády, nechtějí být vyčleněny z party, to jsou všechno věci, které se vůbec nemění.

Nejsou pohodlnější? Dají si pořád rádi pytlíkovou polívku? Nechtějí lepší jídlo, nebo teplo?
Podsadové stany jsou vymazlenější – dřív si je děcka stloukaly samy – a máme líp postavenou kuchyň, ale pořád jsme v lese, není tam elektřina, děcka musí pomáhat s vařením, drží hlídky, mají fůru povinností. Snad jen jedna věc je jiná: když jsme přišli ze školy, hodili jsme kabelu za dveře a šli jsme ven a tam jsme se všichni potkali. Dneska se potkají na sociální síti. Lítání po venku vymizelo, což je samozřejmě škoda. Ale vemte si, jak jsou plné všechny sportovní oddíly, kroužky, skaut. Mnohé děti mají mnohem víc aktivit, než bylo za nás, příležitostí přibylo.

A mění se zájmy dětí?
Mění, a je to důležitá součást naší práce, přemýšlet, co jim nabídnout. Ne vždycky jsme v tom úspěšní. Když přichází něco nového, těžko odhadnout, jestli se to udrží, nebo to vyfičí jako chvilková módní věc. A potom jsou činnosti, u kterých hledáme správnou formu. Některé aktivity fungují, jenom když jsou spontánní. Inline, skate, parkour – to jsou věci, které děcka nechtějí dělat ve středu od tří do půl páté, chtějí to dělat, když mají chuť. Celá myšlenka, že zájmová činnost znamená, že se něčemu věnujete každý týden ve středu od tří do pěti, je staromódní. Když chodíte do folklorního souboru, tak to asi jinak nejde. Ale pak jsou jiné činnosti a my se snažíme nebýt konzervativní v uvažování o tom, jak má vypadat kroužek.

Co nekonzervativního jste vymysleli?
Přemýšleli jsme například, jak propojit různé věkové skupiny. Normální venkovská rodina dříve fungovala tak, že bylo osm deset děcek a ty velký se staraly o menší. Nám takhle funguje družinový systém v oddíle. V rámci Lužánek k tomu nakonec posloužil dětský cirkus – tam jsou šestileté holčičky i patnáctiletí chlapi. Když dělají pyramidu z lidských těl, dole jsou osmáci, nad nimi páťáci, do třetího patra vylezou holčičky a úplně nahoru prvňačka, která chodí do gymnastiky a udělá salto dolů. A podílejí se na tom všichni. Zažijí společný úspěch, a to je droga. Chodíte do tanečků a je to někdy dril, ale pak máte vystoupení a lidi vám tleskají a vy si říkáte: To chcu znovu zažívat. A co je na tom nejdůležitější: když tahle děcka vyrostou z kroužku, tak si založí vlastní. Náš cíl totiž není naplnit volný čas dětí, ale naučit je, aby si ho uměly naplnit sami. Kdyby jen chodily na schůzky, kde pro ně připravíme nějakou zábavu, to by bylo málo. To bychom byli pouzí animátoři. Chceme, aby si samy přišly na to, jak si udělat život takovej, aby pro ně byl smysluplnej, a aby na to už nepotřebovali nás.

Jaká móda třeba nevydržela?
Pamatujete si, jak se z gumiček vyráběly náramky? To všichni chtěli dělat, ale nevydrželo to ani rok. A pak jsou věci, které jsou nesmrtelné, třeba paličkování. Dlouho frčel aerobik. A najednou vyšuměl a nahradila ho jóga, pilates, port de bras. Jenže když to přichází, tak nevíte, jak se to dlouho udrží, jestli má cenu posílat lidi, aby se to naučili. Nejlepší je, když jen nereagujeme na poptávku zvenčí, ale sami něco vymýšlíme. Třeba ten cirkus jsme si přivezli ze Stuttgartu, kde jsme byli na výměně. Vzniknul z toho veliký projekt, který zas chytá úplně jinou sociální skupinu děcek – třeba tolik nevynikají ve škole, ale chtějí se hecnout a taky dokázat, že jsou v něčem dobří.

Myslíte i na tohle?
Asi se nabízí říct „ano, myslíme“, ale mnohdy je to spíš o náhodě. Každé děcko potřebuje zažít úspěch, ale někomu se ho dostane i ve škole. A pak jsou ti, kterým škola a někdy i rodina dávají signály: jsi lúzr, nic z tebe nebude. Teď mám čerstvou historku od vedoucího kroužku raketového modelářství v Letovicích: vyprávěl mi o klukovi, který nedostudoval základku a chodil k němu do toho kroužku a celý svět mu dával najevo, že z něho nic nebude. Vedoucí si všiml, že je strašně trpělivý a šikovný na takovou tu drobnou práci. Raketové modelářství je ještě víc než jiné o trpělivosti, protože půl hodiny něco dlachníte čtyřma prstama a pak se to podělá a musíte znovu. A on na to byl dobrý, a ten vedoucí mu to řekl, a možná to byl první člověk, od kterého něco takového slyšel. Ten kluk si pak dodělal základku a dneska má firmu na renovování starého nábytku. A z mého pohledu to je Komenský: kdyby ten vedoucí za celou svou kariéru ovlivnil osud jednoho člověka tak, že ho přesměroval z cesty do pekel k tomu, že se živí sám a není na dávkách, je to víc, než učitel, který za čtyřicet let žádné dítě pro nic nezískal, protože je odrazuje. V té naší branži tohle jde, a to je na ní krásné.

Milan Appel alias Mikin získal titul zemědělského inženýra a začínal jako inseminátor prasat. Od roku 1989 řídil třicet let Středisko volného času Lužánky, dnes tam pracuje jako školitel. Byl v poradním sboru hned několika náměstků ministrů školství nebo členem správní rady legendy zážitkové pedagogiky Prázdninová škola Lipnice. Dlouhých 38 let byl náčelníkem tábornického oddílu Vlčata, dodnes s nimi jezdí jako kuchař. Posledních dvacet let se věnuje vzdělávání pedagogů volného času, přednáší také o inkluzi v zájmových kroužcích.

Rozhovor vyšel 23.6. v příloze Akademie Lidových novin.

Odkaz


čtvrtek 2.7.2020 | Lucie Fialová | Přečteno: 833

Další články


Rozpis zápasů / Výsledky

23.9.2020, 13:00, Zličín
Turnaj – FC Háje
Mladší přípravka A (2012)
25.9.2020, 12:00, Ruzyně T.
Dukla – FC Háje
Starší žáci B (2007)
25.9.2020, 15:00, Ruzyně T.
Dukla – FC Háje
Starší žáci A (2006)
25.9.2020, 17:00, Kunratice T.
Kunratice – FC Háje
Mladší přípravka A (2012)
26.9.2020, 08:30, Háje UMT.
FC Háje – Union Žižkov
Starší žáci C (2006+2007)
26.9.2020, 08:30, Hostivař T.
Hostivař – FC Háje
Mladší přípravka A (2012)
26.9.2020, 09:30, Nad Přehradou T.
FC Háje – Uhříněves
Mladší dorost
26.9.2020, 10:15, Háje UMT.
FC Háje – Xaverov
Mladší žáci A (2008)
26.9.2020, 10:30, Uhříněves T.
Uhříněves – FC Háje
Muži A
26.9.2020, 12:00, Háje UMT.
FC Háje – Admira
Starší přípravka A (2010)
26.9.2020, 13:00, Kolovraty T.
Sokol Kolovraty – FC Háje
Muži B
26.9.2020, 13:45, Háje UMT.
FC Háje – Admira
Starší přípravka B (2011)
28.9.2020, 14:45, Dolní Počernice T1.
D. Počernice – FC Háje
Mladší žáci B (2009)
28.9.2020, 15:00, Ruzyně T.
Ruzyně – FC Háje
Starší přípravka A (2010)
28.9.2020, 15:30, Braník
Braník – FC Háje
Mladší žáci B (2009)
28.9.2020, 15:30, Braník T.
Braník – FC Háje
Mladší žáci A (2008)
28.9.2020, 16:30, Nad Přehradou T.
FC Háje – Dolní Chabry
Starší dorost