lupráce
Většina z nás má pochvaly rádo a kritiku moc nepřijímá. Lidé jsou obecně rádi chváleni a potřebují uznání, má to však své ale. Stejně, jako u jiných věcí, při častém používání můžeme vytvořit návyk a pochvalu vyžadovat či být nesví, když se nám dostatečně nedostává. Pochvala se více projevuje jako vnější motivace a je spíše krátkodobá. I když, jak znáte z praxe, správně mířená pochvala může nakopnout člověka k vynaložení velkého úsilí na zlepšení.
S hodnocením se setkáváme v naší společnosti od nejnižšího věku. Tím vytváříme v dětech vzorce chování a předáváme jim naše postoje k světu. Stejně tak se jím vzájemně ovlivňují dospělí, zvláště ti, kteří mají nižší sebevědomí (nikoliv sebedůvěru, i když i ta s ním souvisí). Náš postoj, úhel pohledu na danou věc, osobu, může být různý. Pod označením šikovný chlapec si každý představujeme jiné chování. Hodnocení se může stát v určitých případech i nástrojem k manipulaci. Proč a jak se dozvíme dále v textu.
Pochvala či ocenění?
Na začátku je třeba si uvědomit, co je pochvala, co je ocenění a co je třeba jen projevem emocí, které často jdou ruku v ruce s pochvalou, ale jsou něčím jiným. Klasické pochvaly, např. Petříku, krásně jsi to nakreslil, nebo Pavlíku, skvělá nahrávka, jsou něco jiného, než projev emocí. Wau! Týjo! Emoce jsou zvláště ve sportu běžným prvkem. Často z nás tyto projevy „vyletí“, když se odehraje něco mimořádného.
Ocenění bývá konkrétní a většinou ve spojení se slovy oceňuji či líbí. Příkladem může být tato věta: Pepo, líbilo se mi, jak sis poradil v dané situaci s těmi třemi obránci. Jak se dá vyčíst, pochvala i ocenění přichází z vnějšího prostředí.
Proč chválíme?
Je třeba si uvědomit, proč chválíme. Potřebuje batole chválit za to, že se snaží učit chodit? Potřebuje dítě pochválit, když sní jídlo k večeři? V podstatě chválíme za to, aby se daná činnost opakovala, protože nevědomě s těmito slovy šíříme energii lásky a radosti, což, hlavně dítě, chce co nejčastěji zažívat. Naším cílem je tedy pochvalou docílit opakovaného výsledku, který se nám líbí a který považujeme za správný. Nicméně pochvala je forma hodnocení a níže si popíšeme, k čemu může hodnocení vést.
Jak chválím? A chválím dostatečně?
U ocenění, stejně jako u kritiky, je vhodnější chválit za konkrétní úkony. Jde o to, aby si dítě uvědomilo, za co pochvalu, ocenění dostalo. Radek doběhl soupeře a vzal mu míč, ale u toho soupeře zfauloval. Při nekonkrétní pochvale: „Hezky Radku,“ neví Radek, co bylo hezké a zřejmě nechceme pochválit za faul. Můžeme zvolit konkrétní pochvalu, ocenění: Radku, líbilo se mi, jak jsi soupeře doběhl, jinak by střílel. Radek dostává konkrétní informaci, za co je oceněn. Navíc se dozvídá, co by se stalo, kdyby soupeře nechal být.
Co se týče počtu pochval, jak časté by měly být ve srovnání ke kritice, udávají se různá čísla. Někdo mluví o poměru 5 pochval ku 1 kritice, některé literatury uvádí např. 3:1, jinde se uvádí ještě vyšší čísla. Místo striktně daných čísel zkusme vnímat spíše náš pocit a jak máme nastavený vztah s danou osobou. Vztah souvisí s důvěrou a máme-li ho nastavený na bázi důvěry, klidně může být poměr 1:1. Např.: Šímo, ta klička se ti povedla, zvládnul bys po ní příště ještě zrychlit? Je to velmi individuální a děti vnímají energii dospělého, tedy důvěru či nedůvěru. I proto pozor na chválu, kterou nemyslíme upřímně. Děti z toho mohou být zmatené, protože cítí něco jiného, než co se jim říká.
Závislost na pochvale:
Citlivým tématem je závislost na pochvalách. Přesto je potřeba o tom mluvit. Ze zkušenosti vím, že ten, kdo potřebuje nejvíce chvály či ocenění je ten, který je doma hodně hodnocen či nemá dostatek pozornosti z domova. Když za vše a za každou „maličkost“ chválíme, může si dítě vytvořit závislost. Protože, co se v dítěti odehrává, když je za něco pochválen 10x, a po jedenácté není? Dítě vnímá, že udělalo něco nesprávně, přitom neví co a může být zmatené. Vždyť to přeci udělalo stejně jako v předchozích deseti případech a slyšelo: skvěle Marečku. Proto chvalme, když cítíme, že máme chválit, ale pozor na přechválení. Navíc může nevědomě docházet k podněcování podcenění dítěte, tím, že chválíme za věci jednoduché, které již běžně zvládá. Dítě se cítí podceňováno a nemusí se tolik hrnout do (pro něj) obtížnějších věcí.
V praxi se také trenéři setkávají s tím, že některé děti chtějí být chváleny více než ostatní. Jsou to především takové děti, které doma mají méně pozornosti či jsou méně oceňovány, častěji to bývá nedostatečné ze strany otců. I to je důležité vnímat a pracovat s dítětem na budování sebedůvěry, protože u něj převažuje vnější hodnocení nad vnitřním prožitkem.
Kritika ano, ale za co.
I kritika k výchově patří a stejně jako pochvala je projevem vnějšího hodnocení. Za co je třeba kritizovat či řešit, je porušení pravidel, ať už jsou to týmová, či obecně platná. Kritika, stejně jako pochvala, by měla být konkrétní a vysvětlena. Když pošleme hráče sednout za „zlobení“ na tréninku a nevysvětlíme mu za co, příště může chování opakovat a ani nemusí vědět, za co seděl. Vždy je důležité dětem vysvětlit, co provedly, jaké pravidlo porušily a dát jim řešení, jak se chovat příště.
Chválit a kritizovat individuálně či hromadně?
Kdy chválíme či kritizujeme v praxi? I to je z hlediska pedagogiky podstatné. Jaké jsou výhody a nevýhody? Chvála může být častěji veřejná, oproti kritice. Obecně se pochvala poslouchá lépe. Nicméně může to mít i svá negativa, zvláště když je oceňován častěji jeden hráč, kolektiv ho pak může považovat za „šplhouna“. Přesto je to méně citlivé než u kritiky. U kritiky je třeba dobře vážit, kdy ji řekneme veřejně. Je to zejména tehdy, kdy se poruší pravidla, a to opakovaně. Pokud chceme vytknout řešení některé situace ze zápasu, bývá doporučováno vyřešit záležitost s daným jedincem či skupinou soukromě. Važme, kdy chválíme či kritizujeme veřejně, a kdy si to vyřešíme s hráči mezi čtyřma očima.
Když budeš hodný, dostaneš lízátko
K tématu pochval patří i odměny obecně, jelikož pochvala je forma odměny. Odměny a tresty přicházejí z vnějšího prostředí a je to forma, jak si vymoci určité chování. Je na zvážení každého trenéra, rodiče, učitele, dospělého, jak často bude tyto formy používat, jde však o to, že se opět bavíme o vnějších podnětech a pracujeme spíše na poslušnosti oproti vytváření vnitřního prostředí daného dítěte. Každý z nás si může odpovědět, zda chceme budovat spíše vnitřní prostředí, či výrazně ovlivňovat druhé vnějšími podněty. Ti z vás, kdo máte psa, víte, že se pes dá vychovat k poslušnosti pomocí piškotů, odměn, trestů poměrně rychle…
Hodnocení:
Jak bylo popsáno ve druhém odstavci, s hodnocením se setkáváme od narození. Ten chlapec je pěkný, ta knížka je hrozná, ta matematika je těžká. Jsme takto vychováváni. Místo informací se na rozdíl od indiánů dozvídáme hodnocení. Jak je venku? Ošklivo. Zatímco indiáni by na tuto otázku odpověděli: Prší. Všichni chápeme rozdíl mezi informací a hodnocením.
Proč o tom píšu a jak to pojmout? Pokud máme nastavenou obousměrnou komunikaci, jsou pro nás informace pro rozvoj dětí podstatné, k tomu je však potřeba vytvořit bezpečné a respektující prostředí, kde bude kolektiv otevřený a nehodnotící k projevům druhých. Typická komunikace rodič – dítě. Rodič: „Jak bylo Mirku ve škole?“ Mirek: „Dobrý.“ Tato komunikace probíhá i mezi dospělými, jsem přesvědčen, že nás ovšem více zajímají informace namísto hodnocení.
Jako trenér totiž pro nás může být podstatné, jak se daný hráč cítil v daném utkání. Ano, může nám napomoci známka (hodnocení), např. školní či škála 1-10. Ale jde o informace, aby se daný hráč projevil. Bez ostychu. Bez slov dobrý – špatný, protože pro každého to může znamenat něco jiného. Vyjádřit pocity je v pořádku. Hráči od přípravek dokáží říct, že se jim hrálo dobře, že jsou rádi, že dali 5 gólů. Je 5 gólů dobře? Je to špatně? Kdo ví…
Pozápasové hodnocení:
Ve fotbalovém prostředí se již pohybuje více a více trenérů, kteří společně s kluky hodnotí zápasy tím, že dají prostor hráčům se vyjádřit, jak to vnímali oni. Dělají tzv. „kolečka“, kdy se každý vyjádří k zápasu, stejně jako trenér má každý hráč svůj prostor. U nejmenších dětí, v kategorii předpřípravek, pokud chceme tento způsob zavést, stačí jednoduchá pomůcka: smajlíci. Smajlíkem 😊 či ☹ či jinými lze snadno vyjádřit pocity. Od mladší přípravky dokáží děti už aspoň ve zkratce mluvit o pocitech ze zápasu, důležité však je, jak jsem psal výše, aby bylo vytvořeno bezpečné, respektující prostředí, kde mohou děti vyjádřit svůj názor a bude přijat bez hodnocení. Nebo kde se jim za to nikdo nebude posmívat či si na něj nebudou ostatní ukazovat prstem.
Je to možný způsob, jak se dozvědět i něco od hráčů, jejich pohled, bez našeho dospělého předchozího poukazování a zaškatulkování dobře – špatně. Trenér se k týmu vyjadřuje také a říká, s čím je spokojený a s čím ne. Nebo se dá samozřejmě zvolit i způsob jednostranný, jak známe např. od Jirky Luňáka z Okresního přeboru. Stačí zadat na Youtube tento text: Okresní přebor - Jirka Luňák hodnotí výkon v šatně.
Závěrem…
Tento text má za cíl poukázat, že i pochvaly, kritika a hodnocení formují osobnost člověka a na dítě mají tyto věci větší vliv. Vše můžeme používat ku prospěchu, avšak můžeme také předávat námi vytvořené vzorce chování našimi ovlivňujícími pochvalami, kritikou či hodnocením. Je přirozené to používat, protože se to v naší společnosti objevuje všude. Jde jen o to, jakým způsobem…