lupráce
Český esejista a novinář Gabriel Laub řekl: „Lidé by neměli zapomínat, že každý z nich je originál.“ A čím je mladší člověk, tím více dává najevo svoji originalitu a jeho osobnost ještě není tolik utvořena společenskými vzorci chování či očekáváními a dalšími okolnostmi. Děti jsou často bezprostřední a originální. Tento článek má sloužit zejména pro dospělé pro uvědomění či zopakování si, s jakými typy lidí se může člověk v životě potkat.
„Základní“ dělení: Extrovert a introvert
Již od základní školy se učí v občanské či rodinné výchově, že jsou čtyři základní typy osobnosti: sangvinik, flegmatik, cholerik, melancholik. Záleží na tom, zda je člověk spíše extrovertní či introvertní a zda je více stabilní či labilní. Důležité je říct, že většinou (nevím o žádném extrému) má v sobě člověk část obojího, tedy např. ze 100% může být na 70% extrovert a 30% introvert. Pak se uvádí, že daná osoba je extrovertní. To, že se většinou jedná o kombinace, kdy je daný typ dominantní, ale objevují se i další, se bude prolínat celým článkem.
Co je tedy extroverze? Extroverti čerpají více energii z okolí. Mají kolem sebe rádi vzruch, když se něco děje, i když je to třeba cizí společnost. Většinou rychle jednají, až pak více přemýšlí. Lehčeji navazují hovor. Jak extroverti, tak introverti mohou mít rádi společnost, jde o to, že introverti se cítí lépe ve společnosti, kterou dobře znají. Když přijdou do cizí společnosti, nezapojí se do dění tak rychle, jako extroverti, více se rozkoukávají. Je třeba tyto věci brát jako předpoklady, nikoliv jako dogmata. Trenér většinou pozná extroverty tím, že rychle reagují nebo trenér mnohdy ani nemusí něco dopovědět a už jdou vyvíjet nějakou aktivitu (kolikrát jinou, než chce trenér).
Introverti naopak potřebují více času a více žijí ve svém vnitřním světě. Častěji hledají klid pro sebe a prostor, kde mohou být se sebou a svými myšlenkami. Je třeba říct, že zejména ve společnosti, kterou znají a kde se cítí dobře, se mohou projevovat jako extroverti, tedy že se rádi baví, ale když nastane vnitřní neklid, stahují se více do sebe, odkud berou energii. Introverti běžně potřebují více času např. na rozhodnutí, někdy je vhodné, pokud je hráč introvert, mu dát čas třeba týden při důležitém rozhodnutí. Extrovertům většinou stačí na rozhodnutí méně času, spíš konají a až pak řeší případné následky.
Psychologie dle Junga také mluví o tzv. ambivertech, tedy lidech, kteří jsou na přizpůsobiví a ovládají rejstřík jak introvertů, tak extrovertů. V praxi to znamená, že se dokáží velmi snadno přizpůsobit jedné či druhé straně.
Další dělení typů osobností
Z Junga vychází další dělení typů osobností. Zabývá se tím např. typování, které je známé především v Americe, a to je MBTI, či ruský obor zvaný Socionika. Zde se kromě extroverze a introverze dělí ještě na další tři dvojice, a to jsou tyto: Racionalita – iracionalita, logika – etika, senzorika – intuice. Společně s extroverzí a introverzí pak může vzniknout celkem 16 kombinací typu osobnosti.
Dvojice logika a etika se zabývá zejména oblasti rozhodování. Logik přirozeněji zapojuje analytickou část, více si potřebuji věci probrat v hlavě, podívat se na fakta, která může uchopit a následně se rozhodnout. Etik naopak dá silněji na pocity a na hlas srdce. Jak bylo zmíněno výše, je předpoklad, že nikdo to nemá 100 ku 0. Ale třeba jsou misky vah 60 ku 40 pro logiku. Tedy pro daného člověka může být přirozenější se rozhodnout na základě faktů, struktur, které již v životě zná než na základě pocitů, které u rozhodování ale také vnímá. Stejně tak etik vnímá i fakta, ale nakonec se může rozhodnout převážně na základě pocitů.
U senzoriky a intuice se jedná spíše o získávání informací. Senzorický typ si potřebuje vše vyzkoušet, osahat, rozhoduje se více na základě pěti smyslů. Intuit si naopak více v nové situaci skládá obraz z toho, co někde viděl, někdy slyšel, může přicházet s inovativními řešeními. Senzorik vychází převážně ze zkušeností, na jejichž základě pak tvoří řešení.
Jiné typologie:
Existuje více druhů typologií osobnosti. Např. Belbinovo typování, typologie dle barev, CA method a mnoho dalších.
Stejně tak např. čeští manželé Kopsovi rozlišují čtyři základní komunikační typy: rozumový, pocitový, sluchový a obrazový.
Opět jsou u každého člověka zastoupeny všechny čtyři, akorát jeden či dva jsou dominantní a člověk se skrze tento typ projevuje. Rozumový se např. vyznačuje tím, že potřebuje všechny možné informace, aby si poskládal, oč se jedná. Naopak pocitový spíš dá na prožitky, pocity. Sluchový zase potřebuje věci slyšet, nepotřebuje si tolik psát a např. nemá rád tolik křik. Obrazový zase potřebuje věci primárně vidět.
I proto se doporučuje trenérům, aby při nových cvičeních a hrách proběhla ukázka a při ní případně slovní vysvětlení. Ta ukázka je vždy vhodná.
Jaké jsou další vlivy?
Výše zmíněné mělo ukázat širší škálu možností, na základě čeho člověk komunikuje, přijímá informace a další. Samozřejmě zásadní roli hraje prostředí, a to zejména rodinné. Jaké si přináší každý chlapec či děvče vzorce chování z domova od rodiny. Dalším výrazným vlivem je prostředí, ať už ve škole či v kolektivu ve sportu, v našem případě na fotbale. Jak se s lidmi pracuje ve škole či v práci, zda jsou podněcováni k samostatnému rozhodováni či více přijímají informace jednostranně.
Důležité také je vnímat vývojovou fyziologii a psychologii. Např. dle Erika Ericsonna rozlišujeme z hlediska vývojové psychologie 8 vývojových stádií, které se řadí k určitému věku. Zde se hovoří o kalendářním věku, ale jak už bylo zmíněno v předchozích článcích, mentální věk může být dva roky dopředu či dozadu. Např. věk okolo 12 let, je významným věkem pro utváření místa ve skupině a hledání si své role, začlenění.
S těmito věcmi mohou souviset i tzv. přechodové rituály, kdy z hlediska tradic např. indiánských, ale i mnohých dalších kultur (u nás mohla být např. vojna považována za přerod z mládence v muže), procházeli lidé v určité fázi daným přechodovým rituálem a tímto aktem se vědomě posunuli do další životní fáze. Pro chlapce to může být právě např. věk okolo 12 let, kdy se z kluků stávají mládenci a mohou projít rituálem, kterým završí dětské období. I tyto věci už v některých fotbalových klubech řeší a trenéři iniciují ve spolupráci s rodiči takové rituály.
Co s tím, že je více typů osobnosti?
Tímto závěrem se vracíme k úvodu, kdy, jak trenéři říkají, ke každému je třeba najít individuální klíč. Na každého platí něco jiného. Cílem nebylo zaškatulkovat hráče a hráčky do jednotlivých okének, naopak, tyto typologie mohou být v určitých momentech omezující. Cílem bylo rozšířit či zopakovat hranice vnímání, jak se lidé mohou lišit. Neboť přirozeně lidé působí nejvíce na lidi s podobným typem, jako mají oni sami. Cílem je si uvědomit, že právě na každého je třeba jinak, u někoho rychleji, u někoho pomaleji, u někoho vysvětlit, jinému ukázat, na někoho jít přes fakta, na druhého jít přes pocity.
Netřeba to výrazně analyzovat, jaký je daný hráč asi typ, ale spíše vnímat, že každý může vidět věci rozdílně a je to o neustálém objevování, hledání cest, jak získat „přístup“ ke každému hráči. Jak vybrousit klíč tak, aby co nejlépe zapadl do daného zámku. Možností je mnoho.