lupráce
Po vcelku dobrém soustředění přišlo vystřízlivění našich ambicí hned po prvním zápase a demolici na hřišti Klánovic. Další zápasy již nebyly výsledkově tak kruté ale ani v nich jsme nenadchli. Jediné dobré utkání jsme odehráli doma se Slávií.
Příčin je hned několik, samozřejmě přechod na velké hřiště a seznámení s velkým fotbalem. Zde se nepromíjí chyby tak jako v menších formách, od všech hráčů na hřišti musí být maximální nasazení a soustředěnost. A v tom zaostáváme za ostatními. Naše hra je zbrklá, nesoustředěná, alibistická a líná. Jsme líní běhat, bojovat a také přemýšlet. Na to si kluci musí přijít sami, zatnout se a vnímat, co se na hřišti děje a také začít dělat to, co se po nich chce. Jinak se z místa nehnou .Už mají věk na to být zodpovědní za sebe, za tým a vůči spoluhráčům.
Zatím mají ze všeho jen legraci, jak na tréninku, tak v zápasech. Což je na jednu stranu fajn, je dobře, že se baví. A také, že jsou dobrá parta. Z toho mám radost. Ale ve fotbale, tak jako v životě, se vítězství nedosahuje srandou a dobrou náladou nýbrž pílí a odhodláním.
Několik hráčů také udělalo pokrok a to nás trenéry těší, teď jen dál pokračovat, přidat a pak přidat ještě více.
Pokud hráče fotbal baví, je třeba to ukázat na hřišti. Například tím, že když dostanu míč, tak jej neodkopnu ale zvednu hlavu a zvolím nejlepší řešení atd. atd. Kluci jsou dost chytří na to, aby na všechny tyto věci přišli, záleží jen, kdy se tak stane.