lupráce
Nedělní odpoledne jsme strávili na turnaji v Modřanech, kterého se zúčastnilo 6 týmů. Mimojiné družstvo Viktorky Plzeň. Vždy je zajímavé se konfrontovat s ligovým mimopražským týmem. Do Modřan jela více nastartovaná parta.
5 zápasů znamenalo 5 jiných brankářů a 5 jiných sestav. Každý brankář volil před zápasem svoji sestavu, klukům jsem do toho nezasahoval. Ať si sami určují, kdo bude hrát předního a zadního útočníka. Střídali jsme opět způsobem, kdy stačí křiknout střídáme a zadní útočníci jdou na přední, přední útočníci na střídačku a kluci ze střídačky na zadní útok. V praxi se to velmi osvědčuje. Kluci v tom nemají zmatek a já ho mám stejný, tak je to posun k lepšímu.
Co se týče hry samé, tak jsme v žádném zápase, vyjma asi 7 minut v zápasu s Plzní, nebyli horším týmem. Kluci hráli velmi dobře, dovolovali si kličky. Je pravda, že při nich hodně využívali mantinel, o který se hrálo po obou stranách. Vzhledem k tomu, že se hrálo na menší hřiště, než na jiných zimních turnajích, tak však občas přišly i odkopy. To se mi nelíbilo. Vždyť je přeci paráda, když se kluci dostanou z pod tlaku před vlastní bránou fotbalovostí, což se stalo poté, kdy jsem jim dal opět najevo, že odkopy asi nejsou to pravé ořechové.
Strašně se mi líbí, jak už si kluci na sebe křiknou nebo zvednou hlavu. Často sice ještě neví, že nenaběhli do nejlepší pozice či stojí za hráčem, ale chtějí hrát, chtějí balón a křiknou si o něj. A vůbec mi přitom nevadí, když si kluci nahrají skrz vápno a dají to přes něj na druhou stranu. Nábíhání do volných prostorů pro nás bylo nejsložitějším situací, se kterou jsme se na turnaji těžko vypořádávali. Bavili jsme se o tom mezi sebou a snad už kluci začínají chápat, že když má třeba brankář míč a jde do kličky, protože jsou všichni obsazení, tak je to mnohdy chyba ostatních, protože mu správně nenaběhnou. A kluci to chápali.
Brankáři mě jako tradičně potěšili všichni. Výborně vybíhali a díky tomu zabránili mnoha šancím. Moc se mi to líbí, jak kluci hrají brankáře. Střelecky jsme se prosazovali také hojně. 13 branek je hezký počin. Nejvíc gólů vstřelil asi Alex, jenže třeba Tomík si počítal asistence a prý jich měl 5. A tady bych rád řekl, že přihrávka na gól je stejně důležitá, jako gól samotný. Klukům jsem to říkal, snad je to těší. Mně to mnohdy těšilo i více, než branka samotná. Např. Tomíkova asistence, kdy běžel po levé straně zasekl si balón a předložil zcela volnému Alexovi (který si výborně křiknul) před bránu, pro kterého nebylo těžké skórovat.
Musím zmínit další veselou příhodu, která jasně vypovídá o spontánnosti dětí. Během třetího zápasu měl Dan asi tak velký hlad, že když jsem ho v 5. minutě vystřídal, šel si pro rohlík a začal ho během zápasu jíst. Když jsem se ho zeptal, proč to jí teď, když má jít hrát a řekl mu, aby to snědl trochu rychleji, nenapadlo ho nic jiného, než si zbývající čtvrtku rohlíku narvat celou do pusy :-). A po těchto dětech trenéři chtějí, aby v 7 letech hráli dospělý fotbal...
Turnaje se zúčastnili: Dan Borecký, Tom Järvinen, Adam Karafiát, Alex Klymskyj, Domča Mareš, Tomík Kolář, Danýsek Murk