Komentář
Sraz 8:15. Navíc utkání venku, což znamenalo budíček jako do školy. V neděli když prší? Komu by se to chtělo... avšak, začalo to všechno dobře. Měli jsme plný počet hráčů, tzn. 2 na střídání na každé hřiště, na místě všichni v čas, v šatně samý vtípek, veselá nálada. Nasazení při rozcvičování nadmíru vysoké, kluci lítali po hřišti jako vítr. Co soupeř - ve stejnou dobu byla část týmu na jiném turnaji, proto měli domácí k dispozici pouze 11 hráčů, tedy ani ne dost na systém 5+1 na dvou hřištích. Dohodli jsme se tedy na tom, že odehrajeme 1 x 4+1 a 1x 5+1 hřiště, soupeře tedy čekalo 68 minut hry bez střídání, což pro ně jistě byla výzva. Jak velká, jsme v tu chvíli ještě netušili...
S úvodním hvizdem totiž vítr do plachet nabrali domácí a začali hrát fotbal. Nijak čarovně, takticky či tvrdě, prostě hráli, to znamená, že všichni útočili, a všichni bránili. Náš tým se v tu chvíli změnil ve spící Růženky, a v souladu s touto pohádkou prospal první čtvrtinu, během níž ze sítě místo zlatých rybek splněných přání lovil jen obdržené góly. Druhá čtvrtina se nesla v podobném duchu, kdy jsme (jako již ve více předchozích zápasech) ve směru vpřed či vzad vyráželi v izolovaných jednotkách 1-2 hráčů, což proti hbitému soupeři prostě nemohlo fungovat. Z pohledu trenérské lavičky už to bylo trochu zoufalství, protože nepomáhalo ani to, čemu se vždy chceme vyhnout - zvýšený hlas a burcování pozornosti.
Přes vše výše uvedené v šatně po zápase převládaly pozitivní dojmy hráčů, což je jistě zajímavé, a svým způsobem to opět ukazuje, že na prvním místě by pro nás měly být děti, a ne to, co si někdy my dospěláci myslíme, že je činí spokojenými.